Nový Zéland se těší lichotivé pověsti jedinečné země s úchvatnou, drsně nádhernou krajinou: pobřežím rozeklaným množstvím divokých útesů, dlouhými písečnými plážemi, prastarými, dodnes takřka panenskými lesy, horami s ledovcovým příkrovem a jezery s křišťálově čistou vodou a především naprosto výjimečnou flórou a faunou, to vše pod průzračnou, blankytně modrou oblohou. Dokonce i místní obyvatelé, Kiwiové, kteří svou roztomilou přezdívku získali podle podivných nelétavých ptáků, jež se stali součástí státního znaku, jsou nadšení množstvím velkolepých scenerií, jichž se člověk skutečně nemůže nabažit. Není divu, že své vlasti říkají - pro některé snad trochu neskromně - „Godzone", tedy Boží země.

Vzhledem k výše řečenému není divu, že na vás na Novém Zélandu čeká skutečně pestrá paleta různých rozptýlení, od poklidných, romantických procházek nekonečnými, větry ošlehanými plážemi až po několikadenní výpravy alpskými průsmyky, v nichž dlouhé hodiny, mnohdy třeba i dny nepotkáte jediného člověka. Můžete se tu snadno věnovat mnoha adrenalinovým aktivitám, třeba skokům na pružném laně nebo raftování na divoké vodě místních prudkých řek. Mnoho zahraničních turistů Nový Zéland - nikoli zcela neprávem - považuje za obrovskou sportovní základnu nabízející všemožné druhy vyžití. Snaží se pak vyzkoušet co největší množství činností, vše, co jim čas, finanční a časové možnosti dovolí. Díky tomuto pohledu na kdysi izolované ostrovy (dokonce i relativně blízká Austrálie se nachází celé dva tisíce kilometrů daleko) se Nový Zéland stal vyhledávaným turistickým cílem oceňovaným mimo jiné pro své výjimečně čisté životní prostředí a celkovou image „zeleného ráje" - ta je po pravdě spíše výsledkem zeměpisné polohy a geografické tvářnosti místní krajiny než aktivního úsilí novozélandské vlády.

Přestože zájem o Nový Zéland každým rokem roste, stále ještě se tu najde mnoho míst, kde si můžete vychutnat klid a samotu. Není se třeba bát početných davů, jež v současné době sužují mnohé jiné turisticky atraktivní destinace po celém světě. Velkou výhodou je relativně snadná dostupnost většiny krajinných zajímavostí a atrakcí. Nový Zéland svou rozlohou jen mírně přesahuje Velkou Británii, ale na rozdíl od ní zde žije sotva čtyři a půl milionu lidí, z nichž více než polovina je soustředěná ve třech největších městech: Aucklandu, hlavním městě Wellingtonu a Christchurch na Jižním ostrově. Jakmile se vydáte z těchto urbánních center, můžete snadno putovat celé kilometry oslnivě zelenými svahy kopců, kolem průzračných jezer, zemědělsky obdělávanou krajinou či jinými místy aniž byste narazili na živou duši. Skutečně dobrodružně založení lidé zde snadno najdou odlehlé oblasti s kouty, do kterých lidská noha doposud nevstoupila.

Nový Zéland se nachází v jižních vodách Tichého oceánu, přibližně dva tisíce kilometrů od „sousední" Austrálie. První stálí obyvatelé se tu usadili teprve před osmi sty lety.

Nový Zéland je s rozlohou 268 000 čtverečních kilometrů jen o něco málo větší než Velká Británie a dosahuje velikosti zhruba dvou třetin amerického státu Kalifornie. Vzhledem k tomu, že zde žije pouze 4,3 milionu lidí, velká část země je velmi řídce osídlená, i když na druhé straně například Auckland je velkoměsto s milionem třemi sty tisící obyvateli.

Ačkoli Novozélanďané jsou tradičně, takřka instinktivně konzervativní, v oblasti sociální byl Nový Zéland vždy pozoruhodně progresivní. Stal se první zemí světa, kde získaly ženy volební právo a dělníci nárok na starobní zaopatření. V současné době se tu velmi intenzivně prosazuje multikulturalismus a intenzivně se řeší přetrvávající problémy mezi potomky původních obyvatel a bílých osadníků, jejichž řady pravidelně rozšiřují početní imigranti z celého světa.

Na Novém Zélandu žije bezmála čtyřicet milionů ovcí. Na každého obyvatele jich připadá devět.

Nový Zéland je tradičně zemědělskou zemí s velkým důrazem na produkci mléka a masa, ale také vlny, která byla - a do značné míry stále je - klíčovým faktorem prosperity zdejších obyvatel, z nichž velká část se ale živí také při zpracování dřeva a rybolovem. V posledních desetiletích se rychle rozrůstá průmysl založený na moderních technologiích a značný podíl na příjmech má také turistický ruch. Každý rok do země přijede kolem dvou milionů zahraničních návštěvníků.

Fauna a flóra se na Novém Zélandu vyvíjela izolovaně, což v důsledku vedlo ke vzniku mnoha exotických druhů: setkáte se tu s vysokými stromovými kapradinami, alpským papouškem kea, pozoruhodným plazem haterií novozélandskou (Tatara), výstředně vyhlížejícím nelétavým ptákem kiwi a mnoha dalšími.

Pokud se na Nový Zéland podíváme z geologického pohledu, je třeba říci, že se od prakontinentu Gondwanaland oddělil velmi záhy. Vyvinul se tu naprosto jedinečný ekosystém, v němž ptáci převzali roli, která běžně připadá savcům - velkou zvláštností je množství nelétavých opeřenců, kteří se začali přidržovat pevné země především v důsledku nedostatku přirozených nepřátel. Dlouho takřka idylické poměry se velmi výrazně změnily přibližně před osmi sty lety, kdy tuto poslední velkou neosídlenou pevninu obsadili polynéští mořeplavci. Při pohledu z moře, z paluby svých rychlých, ale velmi vratkých kanoí Maorové novou zemi pojmenovali Aotearoa - „země dlouhého bílého mraku". Přes malebně znějící jméno ale není možné říct, že by jejich vztah k nové domovině a zejména jejímu křehkému ekosystému byl nějak citlivý. Velmi rychle zlikvidovali obří bezkřídlé nelétavé ptáky moa (velikostí se směle rovnali pštrosům), kteří byli hlavní součástí jejich dosti jednotvárného jídelníčku. Ačkoli změny byly velmi výrazné, přesto se jim v kontaktu se zdejší přírodou až do příchodu prvních bílých Evropanů podařilo udržet jistou rovnováhu. Skutečně nezvratnou proměnou Nový Zéland prošel teprve poté, co u jeho břehů přistáli první Pakeha - agresivní kolonizátoři převážně britského původu vyzbrojení moderními a na svou dobu velmi účinnými nástroji, s nimiž se bezodkladně pustili do přetváření zdejší krajiny.

V průběhu následujícího období nelehkého spolužití maorských obyvatel s evropskými novousedlíky probíhaly takřka neustálé spory o kulturní identitu a především půdu a právo na surovinové zdroje. Britové o Nový Zéland dlouho nejevili nijak velký zájem a jen velmi neochotně souhlasili s podpisem smlouvy z Waitangi z roku 1840, která se stala zakládajícím dokumentem nového státního útvaru. Na jeho základě nové území v podstatě přešlo pod správu a do vlastnictví britské koruny; Maorové získali právo na svá tradiční sídliště a shromaždiště a především jim byla zaručena možnost rybolovu, který byl hlavním a mnohdy jediným zdrojem jejich obživy. Toto na první pohled takřka idylické vyrovnání začalo dostávat vážné trhliny, jakmile se do země přistěhovali další osadníci z Evropy, kteří od Maorů chtěli kupovat stále větší množství půdy. Záhy vzniklo vážné napětí, které přerostlo ve více či méně otevřené nepřátelství. Jakmile se bílým obyvatelům Nového Zélandu podařilo Maory zatlačit do defenzivy, postupně se začala prosazovat politika integrace a asimilace, jež vedla k takřka kompletnímu rozvratu tradičního života domorodých obyvatel ostrovů. Ačkoli cena, kterou Maorové zaplatili, byla nesmírně vysoká, zůstali stranou nově vznikající společnosti. Hlavním heslem byla totiž národní soudržnost a jakýkoli projev odlišnosti se pokládal takřka za zradu. Není divu, že v takových poměrech se kulturním odlišnostem nijak zvlášť nedařilo. Stopy intolerance sice přetrvávají dodnes a v žádném případě není možné přehlédnout jednoznačně dominantní postavení presbyteriánských a anglikánských hodnot, ale celkově je třeba přiznat, že většina obyvatel Nového Zélandu se naučila se svými domorodými předchůdci žít a často od nich - chtě nechtě - převzali jejich typické povahové rysy, mezi nimiž vynikají velkorysost a pohostinnost. Ty se pak běžně propojují s koloniální družností a celkovým pocitem důvěry v budoucnost a dobrou vládu centra.

Na první pohled je tu patrný dodnes přetrvávající pocit méněcennosti: vcelku snadno se vám například může stát, že budete požádáni o názor na Nový Zéland ještě dříve, než se vám podaří opustit letištní halu. Tento nepříliš příjemný rys novozélandské povahy více než dostatečně vyvažuje výjimečné nadšení pro sport a kulturu. To se velmi jasně a naprosto nepřehlédnutelně projevuje při všech příležitostech, kdy novozélandští svalovci či umělci vyrazí do světa a podaří se jim sklidit nějaký významnější úspěch.

V zásadě je možné říct, že Novozélanďané jako národ dospěli teprve v posledních třiceti letech, kdy si vybudovali pocit národní svébytnosti. Velkou roli v tomto nelehkém a mnohdy dosti bolestném procesu hrála Velká Británie, která v sedmdesátých letech minulého století dosti rychle zrušila řadu tradičních správních a především ekonomických vazeb, ale podceňovat v tomto směru v žádném případě nelze ani hledání kulturní identity v kontaktu se stále sebevědomějšími domorodými obyvateli ostrovů. Požadavky Maorů dosti výrazně podpořila ta část bílé většiny, která cítila a stále cítí vinu za křivdy, které na původních obyvatelích Nového Zélandu v průběhu minulých staletí spáchali její předci. Vůle ke změnám je všeobecně dosti výrazná, ovšem jen pokud se nedotýká vysoké životní úrovně a nepodrývá nezpochybnitelnou vůdčí roli bělochů. V poslední době se dříve populární integrace rozplývá v myšlenkách bikulturalismu a multikulturalismu. Obě kultury by měly v budoucnu žít v tolerantní shodě, bok po boku, ale s co největším možným množstvím vazeb. Ačkoli jde o myšlenky zajisté velmi úctyhodné, jejich praktické naplnění je prozatím věcí příštích generací. K celkovému pocitu nejistoty dnešních Novozélanďanů dosti výrazně přispívá masivní imigrace z východní Asie, především z Číny a dalších zemí jihovýchodu kontinentu.

Když se novozélandský producent, spisovatel a režisér Peter Jackson rozhodl, že trilogii Pán prstenů zfilmuje na území své vlasti, Nový Zéland se zachvěl radostí. Do velkolepého projektu dokonce nepřímo vstoupila i vláda, která pro tento účel jmenovala zvláštního ministra. Přestože nadšení bylo skutečně mimořádné, jen málokdo si dokázal představit, jak velký bude mít natáčení vliv na celou zemi.

Tisíce, desetitisíce zahraničních návštěvníků Nového Zélandu si dnes již nedokáží představit, že by Aotearou opustili, aniž by se zastavili alespoň na několika místech spojených se slavným filmem. Přestože se místní správa snaží minimalizovat škodlivý vliv na krajinu a stopy po natáčení postupně odstraňuje, podnikaví jedinci a celé společnosti se ujali žádostivých hledačů senzací a vozí je na vybraná zajímavá místa propojená s napínavým příběhem. Ačkoli je to rozhodně velmi dobrý způsob, jak se zblízka seznámit s novozélandskou krajinou - v mnoha případech s jejím nejkrásnějšími částmi -, rozhodně se připravte na nejedno zklamání. Místa natáčení již rozhodně nevypadají jako v době, kdy na nich vznikal nesmírně drahý megafilm, a navíc si je třeba uvědomit, že zdaleka ne všechny scenerie, které znáte z promítacího plátna, mají svůj podklad v reálném světě. Filmaři běžně používali horské štíty a masivy z jedné části země jako pozadí rovinatých scenerií, které jsou ve skutečnosti vzdálené třeba i stovky kilometrů. Hojně se samozřejmě používaly digitální triky, takže mnoho míst je naprosto nerozeznatelných.

Další, podrobnější informace o jednotlivých místech spojených s filmem Pán prstenů najdete dále v průvodci.

Severní ostrov

Rokle Otaki Místo, kde se natáčela velká část scén z Kraje.

Národní park Tongariro Scenerie pro výjevy z Hory osudu a země Mordor.

Vrcholky Putangiruy Těmito místy putoval Aragorn.

Wellington Helmův žleb se nacházel v nyní nepřístupném lomu Dry Creek, části útěku hobitů z Nazgûlu se odehrávaly na hoře Mount Victoria a v sále kina Embassy Theatre se konala světová premiéra Návratu krále (The Return of the King).

Jižní ostrov

Nelson Místo vzniku prstenu.

Mount Owen Na tomto místě nedaleko Nelson, se ve filmu nacházelo údolí Dimrill Dale.

Mount Sunday Na předhůří Alp se rozkládal Edoras, hlavní město Rohanu.

Twizel Pustá oblast západně od města, kde se odehrála bitva na Pelennorově poli.

Arrowtown Koryto nedaleké stejnojmenné řeky posloužilo při natáčení scén z Bruinenského brodu.

Queenstown, Kawarau, řeka Anduin a sochy králů (Pillars of The Kings) - jako místo pro filmování cesty Společenstva na lodích kolem soch králů, symbolů Gondoru, byla použita řeka Kawarau nacházející se kousek za Queenstown, nedaleko velmi známého centra Bungee.

Glenorchy Mnoho záběrů se natáčelo za městem Glenorchy, na soukromém pozemku známém jako Paradise. Na tato místa se sami prakticky nedostanete, jedinou možností je zaplatit si vyjížďku na koni. Povede vás člověk, který se účastnil filmování a pomáhal s výběrem míst.

Mavora Lakes Zde se točily scény z ostrova Nen Hithoel.

Wanaka Jižní Roklinka (South of Rivendell) - u města Wanaka se také natáčelo mnoho záběrů, především výjevy z Misty Mountains a Jižní Roklinky. Ruiny byly vytvořeny digitálně a lehce byl upraven i terén. Bez notné dávky fantazie se tu rozhodně neobejdete.

Paua

Paua je maorský název pro novozélandské endemické mořské plže z čeledi haliotidae, kteří se vyskytují především v pobřežních mělkých vodách, kde se před predátory chrání pevnou vápenitou schránkou. Tu je možné vyleštit tak dokonale, že se rozzáří množstvím barev, od stříbrné, přes modrou a odstíny zelené až po purpurovou. První domorodí obyvatelé Nového Zélandu, které dnes známe pod názvem Maorové, lastury používali jako třpytky, návnadu pro větší ryby. Zruční řemeslníci s nimi zdobili různé rituální předměty, obzvláště často se s nimi setkáme na soškách tiki, kde slouží jako oči. V pozdějších dobách se z pevných schránek těchto mořských živočichů začaly vyrábět suvenýry pro turisty, mezi nimiž najdete neobyčejné množství silně pokleslého kýče. Milovníky umění spíše potěší výrobky maorských řemeslníků, třeba brože nebo vykládaná zrcadla.

Nový Zéland nabízí na relativně malé ploše velké množství zajímavostí a turistických atrakcí. Právě jeho relativně kompaktní rozměry patří k mnoha výhodám. Díky nim si můžete velkou část pozoruhodností prohlédnout v rozmezí několika málo týdnů, což ovšem nic nemění na tom, že pro podrobné seznámení s oběma hlavními ostrovy byste potřebovali přinejmenším měsíc, ale spíše dva. Asi není třeba zdůrazňovat, že hlavním lákadlem je pro naprostou většinu zahraničních návštěvníků země zdejší velkolepá příroda. Podstatná část turistů se ve velkých městech zastaví pouze při příjezdu a pak při odjezdu domů - velmi vhodné je mít otevřenou letenku, s níž je možné přistát v Aucklandu a na zpáteční letadlo nasednout v Christchurch.

Moderní a takřka vždy rušný Auckland se rozkládá kolem nádherně čistého přístavu Waitemata Harbour, který leží na pokraji zálivu Hauraki, jenž je doslova poset menšími i většími ostrovy. Hlavní proud návštěvníků z celého světa se odtud vydává směrem k jihu, čímž ovšem přichází o Northland, kolébku maorské civilizace a také bílých kolonistů - celá oblast je porostlá skvostným subtropickým lesem, v němž se velmi dobře daří největším novozélandským damaroním australským. Východně od Aucklandu je pobřeží pokryté zelení, kterou lemují dlouhé pláže pokryté nádherně jemným zlatavým pískem - nejkrásnější najdete na Coromandelském poloostrově, odkud se můžete snadno vydat k pobřežním letoviskům nacházejícím se v Zátoce hojnosti (Bay of Plenty). Krajina o něco dále jižním směrem na vás čeká oblast Rotorua se známými, velmi aktivními teplými prameny se siřičitou vodou, bublajícími bahenními jezírky a sopečnými planinami, v jejichž středu se nachází jezero Lake Taupo vyhlášené obrovským množstvím pstruhů a trojice sopek s vrcholky pokrytými sněhem a věčným ledem. Milovníci dobrodružství, především nadšení amatérští speleologové si jistě nenechají ujít cestu na západ od Taupo k podivuhodným vápencovým jeskyním Waitomo. Z Taupo je možné pokračovat k nepříliš vzdálené řece Whanganui nabízející vodácké vyžití. Tato široká vodní cesta se smaragdově želenou vodou je z velké části lemována prakticky neprostupným porostem keřů. V její blízkostí najdete rovněž skoro dokonale kuželovitou horu Mount Taranaki, na jejíž vrchol je možné vystoupit během jednodenního výletu z Taupo. Pokud se z tohoto oblastního centra vydáte k východu, dostanete se k horskému pásu tvořícímu páteř celého Severního ostrova. Hned za ním se rozkládá vinařská oblast kolem zálivu Hawke's Bay, jehož naprosto nepřehlédnutelnou dominantou je město Napier, jež je mezi milovníky umění známé svou architekturou ve stylu art deco. O kus dál jižním směrem narazíte na mladou, ale rychle se rozvíjející vinařskou část Martinborough, která leží sotva hodinu cesty od hlavního města Wellingtonu, jehož centrum se tísní v prostoru bývalých přístavních doků, které prošly důkladnou přestavbou a v současné době vytváří důstojné prostředí množství významných správních institucí - předměstí na vás čekají na strmých svazích, z nichž se můžete rozhlédnout po třpytivé hladině malebné zátoky. Díky množství politiků a vládních úředníků působí Wellington velmi uhlazeně a moderně. Kromě řady kancelářských budov zde ale najdete také rychle se zvětšující počet restaurací, kaváren, klubů a dalších podniků s rušným nočním životem.

Teplá jezírka, gejzíry a horké bahno

Mnoho zahraničních návštěvníků Nového Zélandu dlouho vzpomíná na chvíle strávené pod hvězdnou oblohou v přírodním jezírku s horkou vodou z podzemních pramenů, obklopeném nízkými keři. Nový Zéland leží v oblasti známé jako Tichomořský ohňový kruh, což znamená, že jsou zde běžná zemětřesení a pravidelně se tu setkáte také se stopami vulkanické činnosti. Přehřáté páry unikají z podzemních prostor úzkými šachtami a puklinami a na povrchu se objevují v podobě gejzírů (zdaleka ne jen v okolí Rotoruy), tajuplně probublávajících bahnitých jezírek (hlavně Rotorua a Taupo) a horkých minerálních pramenů. Nový Zéland nabízí jen v horních dvou třetinách Severního ostrova na osmdesát horkých pramenů a dalších patnáct jich najdete v úzkém pruhu rozkládajícím se podél západní strany Jižních Alp.

Na více než třiceti místech se nachází komerční lázeňská centra nabízející koupel v přírodních a umělých nádržích s teplou minerální vodou, lázeň v horkých zřídlech, někdy bahenní zábaly a jezírka, různé hydrotermální procedury a k tomu spoustu doprovodných služeb, například včetně volně přístupných travnatých ploch na piknik a opékání masa. V ostatních případech se jedná o přírodní jezírka v buši, u řeky nebo na písečné pláži. Některá jsou dobře známá a hojně navštěvovaná, ale v některých případech se budete na správný směr muset poptat místních obyvatel a často se i tak neobejdete bez dobré orientace a trochy detektivní práce, mimo jiné proto, že někteří Novozélanďané ta nejlepší místa před turisty tají. Velmi dobrým zdrojem poučení vám v tomto směru mohou být internetové stránky www.nzhotpools.co.nz, na nichž najdete přehlednou a velmi dobře zpracovanou mapu termálních zřídel, adresy populárních lázní a spoustu podrobností o volně přístupných termálních pramenech. Pokud se rozhodnete některé navštívit, rozhodně se nezapomeňte poučit o nebezpečí meningitidy přenášené měňavkami.

Jako námět k přemýšlení při plánování cest po Novém Zélandu jsme pro vás vybrali několik nejznámějších lázeňských center, které jsme seřadili podle jejich zeměpisné polohy od severu k jihu.

Polynesian Spa Komerčně provozované lázně nacházející se v centru oblasti Rotorua s velmi solidní výbavou a širokými službami. Najdete tu minerální jezírka, rodinné koupele, venkovní komplex přístupný pouze dospělým a mnoho různých léčebných procedur.

Hot Water Beach Skvělé místo, které doporučujeme navštívit za odlivu, kdy si můžete půjčit rýč a vlastními silami si vyhloubit jezírko, které se takřka okamžitě naplní horkou vodou, z níž je to jen pár kroků do chladivých mořských vln.

Maruia Springs Malé termální lázně ležící v kopcích přibližně dvě stě kilometrů severně od Christchurch. Nejkrásněji je tu v zimě.

Welcome Flat Hot Springs Čtyři přírodní nádrže s termální vodou ležící na skvostném místě uprostřed horské krajiny v bezprostřední blízkosti Fox Glacier. Dostat se sem můžete pěšky za nějakých šest či sedm hodin a k odpočinku se dá využít přilehlá horská chata DOC.

Cestu po Jižním ostrově je možné začít návštěvou světoznámých vinařství v Marlborough a prohlídkou velmi půvabného, příjemně přehledného města Nelson obklopeného krásnou pláží. K jeho mnoha lákadlům patří nevelká vzdálenost od kopcovité krajiny rozkládající se kolem Národního parku Nelson Lakes a od další chráněné oblasti, Národního parku Abela Tasmana, kde se domácí i zahraniční turisté s oblibou věnují jízdě kajakem po moři. Při cestě z horního konce Jižního ostrova se můžete rozhodnout pro výpravu k třítisícovým vrcholům Jižních Alp a následný průzkum západního pobřeží, které vás zavede k úchvatným ledovcům Fox a Franz Josef, případně se můžete vydat směrem na východ, kde byste se rozhodně měli alespoň na chvíli zastavit v oblasti Kaikoura vyhlášené zejména mezi milovníky mořského života, kteří sem pravidelně v hojných počtech míří kvůli sledování velryb. O něco dále pak na vás čeká největší město Jižního ostrova, velmi příjemné, byť nepříliš zajímavé Christchurch s kořeny zřetelně sahajícími daleko na britské ostrovy. Jakmile se nasytíte typicky anglosaské atmosféry, můžete se vydat vnitrozemím k západnímu pobřeží, k němuž se dostanete vcelku snadno Arthurovým průsmykem nabízejícím jednu z nejzajímavějších jízd vlakem. Další možností je obrátit se k jihozápadu a pokračovat přes Canterburské planiny k úpatí Jižních Alp a hoře Mount Cook, kterou zdálky poznáte podle zvláštně nachýleného vrcholku připomínajícího sesutý stan.

Rovinatá krajina oblasti Canterbury se pomalu svažuje k velkolepé vápencové přírodní architektuře v Oamaru (zdejší skaliska v minulosti poskytovala útočiště maorským kmenům a později posloužila jako stavební materiál ambiciózním evropským osadníkům) a dále míří k městu Dunedin, které na první pohled nezapře své starobylé skotské tradice. Dunedin si můžete zvolit také jako výhodně položenou základnu k výpravám za zvířenou poloostrova Otago, kde na vás čeká albatrosí kolonie a najdete tu také hejna tučňáků. V polovině devatenáctého století sem dorazili hledači zlata a vydali se odtud do vnitrozemí do centrální oblasti Otaga a k dnešnímu městu Queenstown, které se může pochlubit výjimečně krásnou polohou. V tomto moderním centru komerčního sportu se můžete věnovat skoku na pružném laně, raftování, jízdě rychlým motorovým člunem nebo třeba také lyžování. Nachází se rovněž uprostřed trekařské krajiny. Známá je především turistická stezka Routeburn Track spojující Queenstown s deštnatými fjordy, jezery a horami oblasti Fiordland, ale pozadu co do popularity nijak zvlášť nezaostává ani trasa Milford Track. Čím dále se vydáte k jihu, tím ostřeji na sobě pocítíte ostré antarktické větry, které jsou nejdrsnější na třetím novozélandském ostrově, maličkém a značně izolovaném Stewart Island, který je z velké části pokrytý hustým pobřežním deštným lesem, v němž budete mít poměrně dobrou příležitost sledovat volně se pohybující kiwi.

Vzhledem k tomu, že Nový Zéland je ze všech stran obklopen tisíci kilometry oceánu, asi nikoho nepřekvapí, že zde vládnou mořské klimatické podmínky. V letních měsících, tedy od prosince do března se zde můžete těšit na teplé počasí a příliš chladno tu nebývá ani v zimě.

Aktuální situace v tomto směru do značné míry závisí na převažujících západních větrech, které natahují vláhu z Tasmanova moře a přenášejí ji na západní stranu obou hlavních ostrovů. Jižní ostrov přijímá největší díl dešťů a zdejší západní pobřeží a oblast Fiordland patří k vůbec nejvlhčím místům na světě. Horské pásy procházející podél obou ostrovů vytváří na jejich straně dlouhý dešťový stín, takže tato část Nového Zélandu je citelněji sušší. Jižní oblasti jsou o několik stupňů chladnější než zbytek země a subtropické části, zejména Auckland a Northland jsou citelně vlhčí. Na Severním ostrově teplá, na srážky bohatá léta takřka nepozorovatelně přechází do studených, vlhkých zim, ale čím jižněji se při svých cestách Novým Zélandem ocitnete, tím ostřeji se budou vydělovat nám dobře známá čtyři roční období.

Díky této pestrosti klimatických poměrů je možné Nový Zéland navštívit naprosto v kteroukoli roční dobu, samozřejmě za předpokladu, že si dobře vyberete cíl své cesty. Letní měsíce od prosince do března jsou jednoznačně nejoblíbenější a samozřejmě také nejrušnější dobou; zejména v době mezi Vánoci a polovinou ledna se musíte připravit na početné davy Novozélanďanů, kteří vyráží na dovolenou. V této nejvytíženější části roku není vůbec snadné najít volné ubytovací zařízení. Všeobecně se dá říci, že lepší volbou je přidržet se spolu s podstatnou částí zahraničních návštěvníků vedlejší sezony, která spadá do měsíců října, listopadu a dubna, kdy bývá na většině zajímavých míst a atrakcí o něco větší klid a není tak obtížně sehnat volný pokoj či alespoň lůžko. Zima (květen-září) je jednoznačně nejvlhčí, nejchladnější a pochopitelně také nejméně oblíbená, i když počasí v oblasti Northland může být i v tomto období poměrně vlídné. Přechod k převážně jižním větrům s sebou na západní pobřeží přinese chladné, suché a bezmračné počasí a na svahy Jižních Alp se snese hustá pokrývka sněhu. To je také důvod, proč mohou Novozélanďané využívat řadu velmi dobře zařízených a neobyčejně klidných zimních lyžařských středisek, z nichž některá snesou ta nejpřísnější měřítka milovníků alpských sportů.

Občané České republiky cestující na Nový Zéland potřebují ke vstupu do země pouze platný cestovní pas ČR s platností o 3 měsíce delší než je doba pobytu v zemi. Nový Zéland nemá v České republice velvyslanectví, pouze konzulát, kde můžete získat užitečné informace o bezvízovém styku. Za účelem řízení motorového vozidla na území Nového Zélandu mohou čeští občané používat mezinárodní řidičský průkaz po celou dobu svého turistického pobytu. Pro vstup do země není předepsáno žádné povinné očkování, očkovací průkaz není vyžadován.

Obecná přihlašovací povinnost neexistuje. Registrace turistů, přijíždějících na území Nového Zélandu, probíhá po příletu. Úředník ministerstva přistěhovalectví registruje návštěvníky po vyplnění formuláře New Zealand Arrival Card, v němž každý návštěvník uvádí kromě osobních údajů rovněž místo pobytu na Novém Zélandu a předpokládanou dobu pobytu.

Existují tři základní druhy víz: turistické, studentské s pracovním povolením a obchodní. Pro běžnou návštěvu Nového Zélandu kratší než 3 měsíce nepotřebujete vízum. Na základě rozhodnutí novozélandské vlády s účinností od 1. 1. 2003 budou moci držitelé platných cestovních pasů České republiky cestovat na Nový Zéland opětovně bez víz na dobu do 3 měsíců. Pro pobyt na dobu delší než 3 měsíce a za účelem zaměstnání nebo jiné výdělečné činnosti, léčení nebo lékařské konzultace je třeba si předem opatřit příslušná víza na diplomatické misi nebo konzulárním úřadě Nového Zélandu. Pro delší pobyt je zapotřebí vízum s delší platností. Kdo má zájem na Novém Zélandu studovat, ten může po zaplacení školného minimálně na 3 měsíce zažádat o studentské vízum, které je sice dražší a člověk musí v rámci žádosti podstoupit určité procedury, ale je velmi výhodné, protože součástí tohoto víza je částečné pracovní povolení tzv. Part Time Job na omezený počet hodin týdně. Není to moc, ale na živobytí to stačí. Vízum obchodní (Business) využijí pouze ti, kteří jsou na Nový Zéland vysláni na služební cestu. Ani při získávání tohoto víza vás nemine mnohdy nepříjemné papírování.

Krátce před příjezdem na Nový Zéland každý návštěvník vyplňuje tzv. Quarantine Declaration (karanténní prohlášení). Formulář je nutno vyplnit pravdivě a deklarovat veškeré dovážené položky. Veškeré potraviny, dovážené na Nový Zéland, musí být deklarovány a předloženy celní kontrole. Musí být taktéž deklarovány rostliny nebo jejich části (živé i neživé), zvířata, vybavení pro účely kempování a biologické vzorky. Většinu potravin není dovoleno dovážet; ovoce, zelenina, maso, živočišné produkty, semena a rostliny jsou návštěvníkům zabavovány a ničeny. Pokud na vašem kempinkovém vybavení nebo pohorkách budou zbytky půdy z jiné země, budou vám zabaveny a po nutném chemickém očištění vráceny. Zdůrazňujeme, že celní kontrola je velice přísná a nekompromisní. Veškerá osobní zavazadla jsou rentgenována. Pokud jsou u návštěvníka nalezeny nedeklarované předměty, může být odsouzen k pokutě až do 100 000 NZD a 5 letům vězení či vyhoštěn ze země. Podrobné informace je možné získat na adrese www.quarantine.govt.nz.

K dovozu živých zvířat včetně psů a koček na Nový Zéland je třeba obstarat nejprve povolení od Ministry of Agriculture ve Wellingtonu. Zvíře však nelze dovézt přímo z České republiky na Nový Zéland, neboť musí nejprve pobýt 6 měsíců v karanténě ve Velké Británii a teprve poté je dopraveno na Nový Zéland. Upozorňujeme proto, že na turistické cesty na Nový Zéland nelze z výše uvedeného důvodu zvířata brát s sebou. Na Novém Zélandu je přísně postihován nelegální vývoz živočichů, rostlin, uměleckých předmětů a starožitností.

Povinná směna valut se nevyžaduje, návštěvník však musí disponovat dostatečným množstvím finančních prostředků na dobu zamýšleného pobytu (výše finančních prostředků není specifikována) a zaplacenou zpáteční letenkou. Návštěvníci starší 18 let mohou bezcelně dovézt 200 cigaret nebo 250 g tabáku nebo 50 doutníků. Tři lahve tvrdého alkoholu nepřesahující celkový objem 1125 ml, 4,5 l vína nebo piva a zboží v hodnotě 700 NZD. Omezení se vztahují na živá zvířata, rostliny, starožitné a umělecké předměty.

Nový Zéland se v zahraničí prezentuje prostřednictvím novozélandské cestovní kanceláře Tourism New Zealand, od níž na požádání obdržíte záplavu skvělých brožur a letáků. Pokud vám angličtina nečiní problémy, načerpáte spoustu informací na jejich rozsáhlých a výborně vedených stránkách www.newzealand.com.

Mnoho níže uvedených informačních center, stejně jako spousta kaváren, barů a ubytoven, nabízí bezplatné noviny a časopisy orientované na běžné turisty. Tyto tituly jsou zpravidla doplněné reklamními letáky, ale ani přesto neztrácejí na obsahu. Nejlepšími z nich jsou New Zealand Backpackers News (www.backpackernews.co.nz) a TNT (www.tntmagazine.com/au).

Návštěvnická centra

Snad v každém městě bez ohledu na jeho velikost se nachází oficiální návštěvnické centrum (i-SITE Visitor Centre). Tyto kanceláře jsou bez výjimky skvěle vybavené materiály, pracují v nich vstřícní a erudovaní zaměstnanci a někdy dokonce narazíte i na videoprezentaci či ukázku diapozitivů z daného regionu. Kromě distribuce místních map a letáků nabízejí návštěvnická centra bezplatnou rezervační službu ubytování, výletů a aktivit, popřípadě též další cestování. Ve více navštěvovaných turistických oblastech také narazíte na všelijaká místa, která sama sebe prezentují jako nezávislá informační střediska, jež často propagují jen omezený počet smluvních společností. I když jejich služby mohou být užitečné, mějte na paměti, že rady těchto center v drtivé většině nebývají nestranné.

Z dalších užitečných zdrojů informací lze uvést kanceláře a centra ministerstva životního prostředí - Department of Conservation (DOC; www.doc.govt.nz). Ta se obvykle nacházejí poblíž oblastí divočiny a na populárních tuláckých trasách a často též slouží jako místní návštěvnická střediska. I v případě poboček DOC platí, že jsou velice informativní a dobře vybavené pro potřeby cestovatelů, dozvíte se v nich předpověď počasí pro danou oblast a získáte užitečné mapy. Jejich internetová stránka je plná článků o životním prostředí a nejnovějších informací s tím spojených, stejně jako podrobností o národních parcích a turistických trasách označovaných jako „Great Walks".

Nakonec něco pro řidiče, kteří jsou ve své zemi členy nějaké partnerské motoristické organizace. Ti mohou využívat služeb novozélandské automobilové asociace (AA; www.nzaa.co.nz), jež řidičům poskytuje množství služeb a provozuje celonárodní síť kanceláří (viz části „Seznam"). Asociace rovněž nabízí vynikající mapy a informace o vhodném ubytování.

Novozélandská turistická kancelář

Nový Zéland, P. O. Box 95, Wellington, tel.: 04/ 917 5400.

Austrálie, Suite 3, 24. patro, 1 Alfred St, Sydney, NSW 2000 (tel.: 02/8220 9000).

Velká Británie, New Zealand House, Haymarket, London, SW1Y 4TQ, tel.: 020/7930 1662, fax: 7839 8929, informační linka též tel.: 09069/101010.

Internetové stránky

Pro Nový Zéland bylo zavedení internetu zřejmým přínosem a většina podniků, firem, ubytovacích zařízení a podobných míst si brzy vytvořila svoje internetové stránky, které uvádíme vždy na příslušných místech průvodce. Následující seznam je pouze částečným výčtem stránek užitečných zejména pro cestovatele a ostatní zájemce o tuto zemi.

Cestující ženy www.womentravel.co.nz Nezbytné informace pro ženy cestující po Novém Zélandu. Odkazy na útulky, touroperátory orientované na ženy a možnost objednání si jejich bulletinu.

Hudba Kiwi www.nzmusic.com Výchozí portál ke stránkám o populárních a významných akcích na Novém Zélandu.

Lesní a ptačí společnost www.forest-bird.org.nz Stránka přední společnosti ochrany životního prostředí obsahující informace o ochraně přírody, ohrožených druzích a praktického průvodce světem ptáků.

Maorská kultura www.culture.co.nz Stránka zaměřená na vše maorské od osobních profilů až po maorskou historii.

NZOOM www.nzoom.com Stránka TVNZ pro všechny „Novozélanďany". Obsahuje vynikající zpravodajství, informace o sportu, zábavě, počasí a mnoho dalších.

NZ vyhledávač www.searchnz.co.nz Přední vyhledávací stránka novozélandských specifik.

Ptáci NZ www.nzbirds.com Podrobná stránka o všem opeřeném na Novém Zélandu.

Různé www.stuff.co.nz Všeobecný portál od ústřední společnosti předních novozélandských časopisů a novin.

Tisk www.press.co.nz Vynikající stránka náležející jednomu z nejlepších deníků na Novém Zélandě: obsahuje nejnovější zprávy a recenze stejně jako dobrý věcný vyhledávač.

Turistická kancelář NZ www.purenz.com Oficiální stránka a dobrý startovní bod pro všechny cestovatele.

Další užitečné stránky

www.novyzeland.cz Specializovaný server zaměřený na Nový Zéland. Informace a zajímavosti, průvodce, zkušenosti cestovatelů. Nabídka letenek, jazykových kurzů a služeb spojených s cestou do této země.

www.kiwiweb.cz Klub přátel Nového Zélandu. Rady a pomoc cestovatelům, nabídky letenek, studia angličtiny, postup získání víza, cestopisy, výměna zkušeností, hledání spolucestujících.

www.geocities.com/aucklyboy Podrobný popis Nového Zélandu podle oblastí, v českém jazyce.

www.novyzeland.info Studium angličtiny na Novém Zélandu, poradenství turistům, emigrantům a podnikatelům.

www.skrz.sk Všeobecné informace o zemi, zájezdech, práci a studiu.

www.uivt.cas.cz/~lada/b/bmain.cz.htm Jeskyně Bohemia-Nový Zéland objevená českými speleology, patrně největší aragonitová jeskyně světa. Obrázky, popis expedic, výsledky výzkumu.

www.studymix.cz Aktuální nabídky a ceníky studií a práce nejen na Novém Zélandu.

www.worldlive.cz/webcams Přehledný seznam stránek s webkamerami států.

www.geo.unas.cz/Atlas/Australie/NovyZeland.htm Informační stránky o Novém Zélandu.

www.sopka.cz/sopka/zeme Server s geografickými informacemi o zemích.

www.poutnik.cz/australie/novyzeland Jak sehnat práci při sklizni jablek na Novém Zélandu.

cestovani.atlas.cz Základní informace o zemích světa.

www.volny.cz/martin.sliva Zdroj informací o Novém Zélandu. Podrobný česky psaný průvodce, mnoho praktických rad, zážitky cestovatelů, články, fotogalerie.

cestovani.idnes.cz Užitečné informace a mnoho odkazů na zajímavé články o Novém Zélandu; česky.

www.bongobongo.cz Informace na cesty; česky.

Mapy

Rozumný výběr map Nového Zélandu by měla mít všechna specializovaná knihkupectví v zemi. Nejvhodnější mapou je oboustranná v měřítku 1:1 000 000, kterou vydává společnost International Travel Maps (www.itmb.com) a která obsahuje všechny důležité silnice, sídla, řeky. Barevně rozlišuje nížiny, vodstva a hory a poskytuje dobrou představu o povrchu krajiny. Další možností jsou mapy nakladatelství GeoCentre a Bartholemew v měřítku 1:2 000 000. Silniční atlasy jsou široce k dostání ve většině knihkupectví a na čerpacích stanicích; nejpodrobnější jsou tituly vydávané nakladatelstvím Kiwi Pathfinder, jež obsahují množství zajímavých míst a stejně tak i druh silničního povrchu, i když některé silnice značené jako nezpevněné již dostaly asfaltový povrch. Společnost AA svým členům zdarma poskytuje jednoduché, ale efektivní mapy hlavních turistických tras.

Se silničním atlasem a našimi plány měst byste sice neměli zabloudit, ovšem v případě pěších výletů budete stejně potřebovat podrobnější mapy. Všechny hlavní turistické trasy jsou zachycené na mapách série Trackmap a Parkmap doplněných fotografiemi (15 NZD v kancelářích DOC a v obchodech na Novém Zélandu), popřípadě si lze obstarat mapy Topomaps větších měřítek (13 NZD), které pokrývají celou zemi.

Na co byste si měli dát obzvláště pozor, je parazitický bičíkovec zvaný giardia, který se vyskytuje v řekách a jezerech některých národních parků. Nakažení proběhne následkem pití kontaminované vody, přičemž první symptomy se objevují až několik týdnů později: nadmuté břicho, křeče, silný průjem a plynatost. Ke snížení nebezpečí nákazy tímto parazitem je lepší přidat do vody před pitím speciální čistící tablety (běžné tablety s obsahem chlóru nejsou proti tomuto bičíkovci nijak účinné) nebo nějaký roztok na bázi jódu; rovněž pomáhá vodu alespoň sedm minut povařit; nebo použít speciální filtr (k dostání v prodejnách s tábornickými potřebami).

Dalším nebezpečím hrozícím ve vodě je poměrně vzácná amébovitá meningitida, kterou se lze nakazit v termálních jezírkách. Měňavka se do těla člověka dostane nosem nebo uchem, usadí se v mozku a o pár týdnů později začne působit úporné bolesti hlavy, strnulost šíje, přecitlivělost na světlo a nakonec hluboké bezvědomí. Pokud se u vás projeví některý z těchto příznaků, okamžitě vyhledejte lékaře. Jako prevence plně postačí nedávat v termálních jezírkách hlavu pod vodu.

Novozélandská divoká zvířata jsou snad bez výjimky neškodná. Dokonce i útoky žraloků jsou hlášeny jen vzácně; daleko spíše vás v moři ohrozí silný odliv, a tak je při koupání rozumné dodržovat případná místní nařízení a dbát varovných cedulí.

V zemi nenajdete žádné hady, štíry ani žádné další obávané „bestie", ačkoliv jedna jedovatá potvůrka zde přece jen žije: malý pavouk nazývaný „katipo spider". Jeho výskyt je naštěstí ojedinělý, ovšem pokud se s tímto šestimilimetrovým živočichem setkáte, může se vám to stát osudným. Nebezpečné jsou jen samičky (mají černé zbarvení s červenou skvrnou), které při vyrušení kousnou a jejich dávka jedu je pro člověka smrtelná. Protijed, který je účinný maximálně do tří dnů po kousnutí, je možné dostat ve většině nemocnic. Útěchou budiž statistický údaj, podle nějž na kousnutí tohoto pavouka v posledních letech nikdo nezemřel. Západní pobřeží Jižního ostrova je v létě doslova plné otravných komárů a muchniček, jež se v ostatních částech země naštěstí objevují v daleko menší míře. Spíše než nebezpeční jsou tito živočichové pěkně otravní, čemuž se dá alespoň částečně ubránit při použití vhodného odpuzovače.

Cyklistika je skvělým způsobem poznávání krajiny, zejména pokud jste dostatečně fyzicky zdatní a na hlavních silnicích se zdržujete jen výjimečně. Nevýhodou bývají hlavně nezpevněné povrchy cest, které dokáží po celodenní dřině pěkně lézt na nervy a navíc se podepíší na technickém stavu vašeho stroje (jistým řešením jsou částečně vypuštěné duše).

Cyklistika na hornatějším Jižním ostrově je kupodivu daleko snazší než jízda na ostrově Severním. Severojižní vysokohorská osa Jižního ostrova je ve skutečnosti jedinou geografickou bariérou, zatímco východní dvě třetiny ostrova tvoří planiny. Naproti tomu na Severním ostrově ujedete stěží deset kilometrů a hned se objeví další kopec - a navíc budete o místo soupeřit s větším množstvím aut, čas od času doplněných nákladním obrem naloženým vytěženým dřívím. Jestliže už vás šlapání do pedálů přestane bavit, vždy budete mít možnost naložit kolo do autobusu nebo do vlaku, což nepřijde až tak draho (10-15 NZD za jednu cestu autobusem, 10-20 NZD vlakem, přes Cookův průliv trajektem společnosti Interislander a Blue Bridge zaplatíte také 10-15 NZD). Zabalené kolo (jako zavazadlo) se většinou v autobuse a na trajektu přepravuje zdarma.

Většina lidí sice vyznává spíše horská kola, ale protože převažující část cyklistických tras stejně vede po silnicích, jsou daleko lepší kola trekingová; všichni cyklisti jsou ze zákona povinni mít ochrannou přilbu. Pokud si na kole toužíte prohlédnout jen místní okolí, informujte se na případné vypůjčení na ubytovnách a v penzionech, kde se dá vše obstarat za minimální poplatek nebo zcela zdarma. Pronájem kol na více dní může vycházet dost draze - cena se pohybuje od 25 NZD do 45 NZD na den v závislosti na stavu a vybavení stroje. Specializované prodejny cyklistického zboží mj. pronajímají kola na měsíc za cenu kolem 200-250 NZD (trekingové kolo), resp. 300 NZD (plně vybavené horské kolo). Více informací získáte v průvodci Pedallers' Paradise (www.paradise-press.co.nz).

Plánujete-li nějakou dálkovou cyklistickou výpravu, je zpravidla levnější kolo koupit, i když v takovém případě musíte počítat i s případnými náklady na převoz autobusem či vlakem. Nové plně vybavené kolo by vás přišlo minimálně na 1000 NZD. Nabídku ojetých kol (rozumná cena se pohybuje kolem 500 NZD) najdete nejspíš na inzerátech v ubytovnách, kde také uvidíte nabídky prodeje doplňků - vybavení do deště, světla, přilby, pumpy aj.; některé cyklistické prodejny vám dokonce zaručí, že od vás kolo na konci výpravy za poloviční cenu odkoupí.

Na Nový Zéland je možné přivézt si letadlem i vlastní kolo, a jestliže patříte mezi vyznavače „drapáků a klipsen", pak je to jistě dobrá zpráva a možnost, jak ušetřit. Většina leteckých společností kola bez problémů převáží (za předpokladu, že jsou předpisově sbalená) jako zavazadla, a pokud nepřekročíte maximální povolenou hmotnost, neúčtují ani žádný příplatek. Koupit náhradní díly je ve městech poměrně snadné, ovšem na odlehlejších místech budete v některých případech nuceni čekat, až vše přijde poštou.

Pokud dáváte přednost společným výpravám, najdete několik tipů i výše. Turisté v Aucklandu dychtící pořádně ošoupat pláště svého kola by se měli spojit s firmou Adventure Cycles (1 Laurie Ave, Parnell (tel.: 09/309 5566 & 0800/940 2453, www.adventure-auckland.co.nz/advcychm.html) nebo Cycle Xpress (tel.: 09/379 0779). Ve městě Christchurch je nejlepší obrátit se na společnost Laurie Dawe Cycles, 838 Colombo St (tel.: 021/233 4405, www.lauriedawecycles.co.nz). Pokud přijedete s vlastním strojem, uschovají vám bednu, v níž jste kolo převáželi letadlem, pomůžou vám sestavit balíček nezbytných náhradních dílů a na požádání vám doručí záložní oblečení. Vaše kolo dají ještě před prvním nasednutím do pořádku a připraví je na cestu, to vše za 35 NZD.

Ubytování bude ve vašem rozpočtu na Novém Zélandu činit jednu z největších položek, i když vysoké ceny kompenzuje vynikající úroveň většiny zařízení. Snad každé město má nějaký motel nebo ubytovnu, takže najít místo k noclehu nebývá častým problémem. V období od Vánoc do konce ledna, kdy si Novozélanďané užívají letních prázdnin, je však rozumnější rezervovat si místo v dostatečném předstihu. To samé platí měsíc před a po tomto období, kdy se do země hrnou davy mezinárodních turistů.

Novozélanďané po své zemi cestují s patřičnou chutí, přičemž většina z nich dává v případě ubytování přednost některému z velkého počtu dobře vybavených autokempů (neboli prázdninových parků, jak se jim teď moderně říká) a motelům s vlastním stravováním. Vyhýbají se tak hotelům, které se převážně starají o zákazníky cestovních kanceláří a podnikatele. Zajímavou alternativou ubytování zůstávají penziony, zařízení typu B&B, pobyty v domácnostech, na farmách a chatách, jež pokrývají celé spektrum od pokoje v předměstském domě až po „vyšperkovanou" luxusní rezidenci někde na venkově.

Přibližně v polovině osmdesátých let minulého století zavedl Nový Zéland společně s Austrálií turistické ubytovny (tzv. „backpacker hostels"), což jsou méně řádem sešněrované alternativy klasických ubytoven YHA, a tak musely YHA projít z důvodů konkurenceschopnosti podstatnými změnami. Tato zařízení najdete po celé zemi, kde turistům s nižším rozpočtem nabízejí skvělé podmínky.

Ať už se rozhodnete ubytovat kdekoliv, můžete se připravit na nevídanou vstřícnost a ohromou spoustu cenných rad ohledně místních aktivit a následné cesty. Pokud jde o vybavení, téměř vždy najdete nějaký druh prádelny a přístup na internet za nízké ceny. Čaj a káva se často podávají zdarma.

Na příslušných místech tohoto průvodce uvádíme široký výběr nejlepších ubytovacích zařízení na Novém Zélandu. Podrobnější informace získáte ze specializovaných průvodců ubytováním, jejichž seznam se nachází v části „Knihy".

Většina zařízení se dnes zařadila do celonárodního systému Qualmark (www.qualmark.co.nz), pomocí něhož jsou hodnoceny jednotlivé typy ubytování - exkluzivní zařízení, hotel, plně vybavená ubytovací jednotka, domácí zařízení, kempy a turistické ubytovny - pomocí hvězdiček od jedné do pěti. Většina zařízení spadá do tříhvězdičkové (velmi kvalitní) a čtyřhvězdičkové kategorie plus (spíše z patřící k nejluxusnějším), ale nikdo vám již blíže neřekne, zda jsou, například, pokoje čtyřhvězdičkového turistického hotelu lépe zařízené než v pětihvězdičkovém kempu. Spousta zařízení se do tohoto systému nezačlenila a mohou být stejně kvalitní nebo i lepší.

Zapomeňte na všechny předsudky, které možná máte ohledně novozélandské kuchyně. Místní jídla se totiž za posledních několik let velice změnila, a to jak kvalitou, tak i úrovní podniků, kde se podávají.

Novozélandské gastronomické kořeny byly ovlivněny britskou tradicí vařeného masa a dvou druhů zeleniny, což je poněkud nešťastné dědictví, které dodnes prostupuje kuchařským uměním starších Novozélanďanů a ani na některých farmách či v penzionech se ho ještě nepodařilo vymýtit. Je tomu snad jen deset let, co se místní šéfkuchaři konečně probudili a přijali možnosti nabízené úžasně rozmanitou „spižírnou" plnou super čerstvých surovin nejvyšší kvality. K všeobecnému prospěchu tak vznikla tzv. moderní novozélandská kuchyně, jež přejala něco z kalifornské a moderní australské kuchyně, čímž se jí podařilo spojit tradiční prvky, jako je např. steak, losos a rak, s příchutěmi Středomoří, Asie a Pacifiku: rajčata sušená na slunci, bazalka, zázvor, kokos a mnoho dalších. Majitelé restaurací cítí jako svoji povinnost zařadit na jídelní lístky co možná nejširší spektrum jídel, takže při čtení menu narazíte vedle specialit z darů moře i na úzké ploché nudle (linguini), kuskus, sushi, kuřecí kormu, stejně jako na přední jehněčí žebra a gurmánskou pizzu. Někdy je výsledkem gastronomický zmatek, ovšem v daleko větší míře budete celkovou nabídkou nadšeni.

Maso a ryby

Obyvatelům Nového Zélandu maso chutná. Novozélandské jehněčí se dá svojí kvalitou srovnat s jinými druhy masa, jako jsou hovězí, kuřecí a zvěřina, která se na jídelních lístcích objevuje pod názvem Cervena. Svoje příznivce si díky své skvělé chuti pomalu získává i pštrosí maso (stejně jako v případě zvěřiny z chovaných zvířat). Záhadou pro všechny vyznavače libových mas nicméně zůstává stálé místo tučných buřňáků v nabídce stravovacích podniků. Tito ptáci, odpradávna součást jídelníčku domorodých Maorů, jsou každoročně loveni v dubnu a květnu na hnízdištích na ostrovech Titi poblíž jihozápadního výběžku ostrova Stewart Island. Následný prodej, rozšířený zejména na místech s velkým procentem maorských obyvatel, zajišťují obchodníci s rybami.

Vzhledem k dlouhému pobřeží země nikoho určitě nepřekvapí, že podstatnou část nabídky jídel tvoří ryby a obecně všechny možné dary moře. Na talířích nejběžnější je bílé šupinkovité maso mořských chňapalů, ačkoliv často narazíte i na tuňáky, kanice (Maorové je nazývají hapuku), platýse, tresky a mnoho dalších. Určitě se také setkáte s lososy, nikoliv však se pstruhy, kteří se nesmějí kupovat ani prodávat (zastaralý zákon, jenž měl původně zamezit sportovnímu rybolovu v době, kdy byli pstruzi v 19. století vysazováni do vod Nového Zélandu). Pokud však nějakého pstruha ulovíte sami, možná vám ho v některé hotelové restauraci připraví. Jednou z velice oblíbených delikates jsou mladé pečené rybky pocházející ze Západního pobřeží. Jejich příprava je jednoduchá, v sezoně od srpna do listopadu se uloví, celé se osmaží a sní.

Novozélandskou specialitou jsou měkkýši a vůbec nejoblíbenějším z nich se stal druh zvaný toheroa - druh jedlého mlže vykopávaný z písku pláže Ninety Mile Beach. Obvykle se přidávají do polévek a někdy bývají nahrazováni podřadnějšími příbuznými zvanými tuatua, jejichž maso je sladší. Na jídelním lístku však daleko pravděpodobněji narazíte na vynikající ústřice, hřebenatky a senzační slávky se zeleným okrajem, kterým se svojí chutí vyrovná jen máloco. Slávky se chovají v chladných čistých vodách v oblasti Marlborough Sounds, zejména pak kolem Havelock. K drahým delikatesám patří také raci, a pokud budete mít příležitost, určitě ochutnejte i uzeného úhoře.

Ovoce, zelenina a mléčné výrobky

Ovoce je dalším favoritem milovníků dobrého jídla, zejména v době sklizní, kdy okraje silnic lemují prodejní stánky nabízející jablka, hrušky, citrusy a peckovité ovoce za neskutečně nízké ceny. Kvalitní ovoce a mléčné výrobky jsou základem všech vynikajících dezertů doplněných tradičními variacemi na téma zmrzlina, tvarohový koláč a pochopitelně i pavlova.

Zelenina bývá zpravidla čerstvá a velice chutná. V novozélandských domácnostech se běžně vyskytují britské oblíbené druhy - brambory, mrkev, hrášek, zelí - doplněné o tykve a dýně. V nabídce restaurací však daleko častěji narazíte na baklažány, papriky a rajčata. Z pacifických druhů stojí za pozornost kumara (sladký brambor) nabízená zejména při jídlech z hangi. Často se z kumary dělají i smažené bramborové lupínky. Další pochoutkou podobnou tuřínu je škrobovité taro a sladší jam, které se však na talířích vyskytují daleko vzácněji.

Novozélanďané jedí spoustu mléčných výrobků, které jsou všechny prvotřídní. Po celé zemi se rozšířili drobní producenti - zejména v oblastech Capiti Coast (severně od Wellingtonu), Blenheim a Banks Peninsula (východně od města Christchurch) - vyrábějící úžasné sýry od tradičního tvrdého čedaru až po pikantní měkké plísňové sýry podobné Camembertu. K novozélandským specialitám též patří zmrzlina mnoha druhů, ale vždy nezapomenutelné chuti.

Vegetariánská strava

Výše zmiňovaná hojnost čerstvé zeleniny a skvělých mléčných výrobků znamená pro vegetariány velice dobré vyhlídky, ačkoliv ti, co se budou stravovat v restauracích, budou mít jídelníček poněkud omezenější. Mimo hlavní centra najdete vegetariánských podniků poskrovnu a budete tak nuceni spoléhat na klasická bezmasá jídla podávaná ve většině běžných restaurací a kaváren. Snad všude dostanete salát, sendvič nebo vegetariánskou pizzu či těstoviny - to se ale brzy přejí. Vegani mohou v případě, že vše ostatní zklame, vždy požádat o nějaký druh smažené ryby se zeleninou. Pokud jde o něco malého k jídlu, setkáte se se stále větší, až nezdravou závislostí na nachos (kukuřičné placičky polité sýrem s pikantní polevou a mexickými fazolemi) a všudypřítomným zeleninovým karbenátkem.

Chystáte-li se na expedici na raftech nebo v terénním vozidle, kde bývá jídlo v ceně celé akce, uvědomte pořadatele o všech vašich potřebách týkajících se stravy - v opačném případě na vás může zbýt jen chléb a salát.

Stravování v restauracích a jiných podnicích

Kvalita novozélandských restaurací je jednoznačně vynikající, podávané porce úctyhodné a při současném nízkém kurzu novozélandského dolaru jsou i cenově výhodné, zejména podniky typu BYO, kde celkové náklady snižuje možnost přinést si vlastní víno (někdy za symbolický poplatek 5 NZD nebo méně označovaný jako korkovné). Ve většině restaurací se při placení připravte na částku od 20 NZD za hlavní jídlo, přičemž jídlo o třech chodech přijde zhruba na 45 NZD. Obsluha bývá příjemná a ochotná a vůbec neočekává nějaké spropitné, ačkoliv odměna za výjimečně dobré služby vždy potěší.

Množství etnických restaurací je na Novém Zélandu ve srovnání s mezinárodními počty poměrně skrovné, ale postupně i zde těchto zařízení přibývá zejména díky přívalu přistěhovalců z východní Asie, kteří oživili společnost a do restaurací větších měst vnesli prvky čínské a japonské kuchyně, stejně jako pár jídel z Indie a Mexika. Maorská jídla se v restauracích nabízejí jen velice zřídka, ale poznat je můžete při vaření v hangi, tedy hliněné peci, v níž se připravují různé druhy masa a jemně dušená zelenina.

Mezi restauracemi a lepšími kavárnami či bary často nenajdete mnoho rozdílů. Obecně však platí, že bary, jež se rozšířily po celé zemi, nabízejí stejně dobrá jídla jako restaurace, ale za nižší ceny. V těchto podnicích je stravování méně formální a klidně se tu můžete ocitnout loket na loket s člověkem, který sem zašel jen na kávu nebo pivo. Stolování však nedílnou součástí patří ke kultuře kaváren a barů. Prostší kavárny sice někdy nabízejí jen snídaně, panini plněné italskými pochoutkami, saláty a koláče, ovšem vždy vám udělají dobrou kávu a budou mít otevřeno do pozdních hodin.

I když jsou kavárny v kosmopolitnějších městech běžné, na venkově jich tolik nenajdete. Tam totiž vládnou tradiční čajovny, což jsou samoobslužné podniky s denním provozem (většina z nich zavírá kolem 17.00) a nezáživnou atmosférou. Nicméně jejich význam je velký. Většina z nich je licencovaných (tj. smějí prodávat alkoholické nápoje), ale v současné době tyto podniky stále častěji zavádějí kávovary. Než byste si dali šálek místního espresa, to raději ochutnejte nějaký čaj a k němu třeba sendvič, nevýrazné chuťovky nebo nějaký dezert - mrkvovým koláčem rozhodně nic nepokazíte. V čajovnách na hlavních turistických trasách obvykle zastavují i dálkové autobusy.

Některé z civilizovanějších barů nabízejí hotová jídla, která často bývají nejlevnějším způsobem zaplnění žaludku, během okamžiku dostanete třeba steak a opékané brambory, lasagne nebo burrito, vše se salátem a s cenou kolem 12 NZD. Za návštěvu v tomto ohledu jistě stojí některý podnik z celonárodního řetězce Cobb & Co., kam již za dřívějších dob zajížděly dostavníky. I dnes tyto bary nabízejí sice nenápaditá, zato však spolehlivě dobrá jídla a chutné snídaně, které vás zasytí na celý den dopředu.

Rychle se rozvíjející vinařský průmysl se na Novém Zélandu mj. zasloužil o vznik množství restaurací na vinicích, a to zejména v hlavních pěstebních oblastech Hawke's Bay a Marlborough. Tato zařízení většinou nabízejí jen vlastní produkci, ale bez výjimky se jedná o dobrá místa vhodná k rozsáhlejší degustaci vín. Většina z nich má i venkovní posezení v blízkosti vinohradu a někdy narazíte i na hřiště pro petanque, kam se po vydatném obědě jistě rádi uchýlíte.

Pití

Nový Zéland se může pochlubit velkým výběrem kvalitních vín a piv, která můžete ochutnat v kavárnách a restauracích po celé zemi. Nicméně za nejnižšími cenami a ryzí novozélandskou atmosférou je nejlepší zajít do nějaké hospody, které se zde často označují honosným názvem hotel. Tato zvláštnost (typická i pro Austrálii) pochází z dřívějších dob, kdy musely být ve všech podnicích prodávajících alkoholické nápoje i pokoje pro hosty, aby se mohli po náročném večeru vyspat. Dnešní hospoda je místem, kde se zastavují lidé na cestě z práce a kde se klade důraz na množství vypitých nápojů a kamarádství. Vzhled prostředí a módní doplňky jsou až na druhém místě. Ve městech, kde vládne silná konkurence ze strany kaváren, jsou hospody vyšňořené a komfortně zařízené. Jejich součástí bývá i klidný bar. Zato na venkově se změnilo jen málo. Vesnické hospody mohou cizincům zpočátku připadat až skličující, ale jakmile se dostanete do víru davu, bariéry brzy opadnou. Některé hospody jsou dodnes rozdělené na veřejný bar - neutěšené místo plné umakartu, linolea a lidí v montérkách a těžkých botách - a salonek, kam byste měli přijít opravdu společensky oblečeni a kde za větší klid a komfort zaplatíte o něco vyšší účet.

Pokud jde o otevírací doby těchto podniků, většinou nenarazíte na výraznější omezení. Většina barů zavírá ve všední dny kolem půlnoci (pokud nejsou v lokále žádní hosté), o víkendech se pije alespoň do 3.00. Legální věk pro pití alkoholických nápojů je od 18 let (dříve 20), a kdokoliv vypadající pod 25 let nechť se připraví ukázat identifikační průkaz.

Pivo

Pivo se pije všude (Čech by mohl vyprávět) a často i na Novém Zélandu. Téměř všechen „rezavý mok" produkují dvě obrovská konsorcia podniků - New Zealand Breweries a DB. Jejich nabídku činí jak bezpočet variací na ležák a plzeňské (tj. světlé pivo výrazné chuti), tak mdlý výčepní nápoj tmavě hnědé barvy. Novozélandští milovníci piva se stále častěji obracejí k ležáku, zejména k milované značce Steinlager, jež pravidelně vyhrává mezinárodní soutěže. Mezi jednotlivými druhy piv však pro laika není téměř žádný rozdíl kromě množství alkoholu; normálně se pohybuje kolem čtyř procent, ovšem existují i pětiprocentní druhy, většinou označované jako „exportní".

Toužíte-li ochutnat něco zcela odlišného, vyzkoušejte butiková piva, jako jsou např. ta z produkce firmy Mac's nedaleko Nelson. Dejte si třeba jejich tmavý a chutný Black Mac nebo počkejte do září na Oktober Mac, což je světlá směs vařená v září (na pultech se objevuje jen do vyprodání zásob). Pivovar Pink Elephant v Nelson rovněž vyrábí skvělá, přírodně vařená hořká piva stejného názvu. Jejich chuť je skvělá a dokonce zahání hlad. V současné době se na scéně pomalu začínají objevovat malé regionální a domácí pivovary, všimněte si v baru nebo restauraci značek Loaded Hog a One Red Dog. Většina prodejen alkoholických nápojů prodává i spoustu piv zahraničních značek a honosnější bary vždy nějaký vyhlášený druh ze zámoří také najdou - za odpovídající cenu. Čepují se však výhradně piva novozélandská, s výjimkou rádoby irských hospod, kde Guinness teče proudem. Dobrým zdrojem informací o všem, co se týká piva na Novém Zélandu, je internetová stránka www.brewing.co.nz.

Objemové míry jsou po celé zemi stejné: ctitelé tradic si objednávají litrový džbán, který se poté rozlévá do požadovaného počtu sklenic, kterých je obvykle sedm (původně sedm objemových uncí neboli 200 ml), deset, nebo dokonce i dvanáct. Navzdory dvaceti pěti letům užívání metrického systému se dnes značně rozmáhají pintové sklenice (0,568 l) připomínající klasický půllitr s uchem. Ceny piv se obrovsky liší, ale obecně se můžete připravit na cenu 5-8 NZD za pintu. Daleko levněji vyjde nákup většího množství v prodejně s alkoholem, kde se pivo prodává buďto po šesti nebo v kartonech po dvanácti nebo dvaceti čtyřech kusech (16-25 NZD); skuteční pijáci však kupují půlgalonové džbány (flagons; 2,25 l) nebo jejich metrický ekvivalent, dvoulitrový rigger; ty se dají koupit i za dolar (pochopitelně prázdné) a za 10-15 NZD naplnit u nejbližší pípy.

Vína a tvrdý alkohol

Obyvatelé Nového Zélandu jsou omluvitelně loajální k novozélandským výrobcům vín, kteří se za posledních pár let obrovsky zlepšili a dnes tak vyrábějí vína rovnající se svojí kvalitou nejlepším na světě. Nový Zéland se rychle dostává na úroveň francouzské Loiry coby světového měřítka pro odrůdu Sauvignon Blanc. Stále více ctitelů si rovněž získává výrazná ovocná chuť zdejšího Chardonnay, stejně jako meruňkový a citrusový přídech ryzlinku. Nápojové lístky skutečně obsahují jen velice málo zahraničních bílých vín, zatímco mezi červenými kralují variace na australské odrůdy. Nicméně novozélandská červená vína rychle získávají stále vyšší úroveň, a tak již dnes můžete ochutnat místní variety obsahující Cabernet Sauvignon, Merlot a nadějný Pinot Noir. Obliba šampaňského je v zemi také poměrně vysoká, ale zahraničních značek ubývá: stále zde sice můžete koupit předražené francouzské výrobky, ovšem dobré novozélandské Methode Traditionelle (fermentované v lahvi dle starobylých postupů) začíná na ceně kolem 18 NZD za láhev: široce k dostání a zaslouženě populární je Lindaur Brut. Nejnovější trend v pití vína směřuje k dezertním, typicky vyráběným z hroznů uschlých na rostlině v důsledku účinků houby rodu botrytis.

Většina barů a licencovaných restaurací má rozsáhlý výběr vín, většinu z nich prodávají i jako rozlévaná (6-9 NZD; za dezertní víno kolem 8 NZD), zatímco regály v obchodech se prohýbají pod láhvemi, jejichž cena začíná na 10 NZD (14-20 NZD za kvalitnější značku). Dnešní vína „château krabice" jsou již přežitkem zbytečně zatěžujícím močový měchýř, takže si raději udělejte radost a vsaďte na kvalitu.

Nechcete-li kupovat zajíce v pytli, navštivte některou výrobnu vína, kde obvykle zdarma (někdy za menší poplatek) pořádají ochutnávky zhruba šesti druhů vín. Mezi zavedené vinařské oblasti patří Henderson a Kumeu Valley, ležící 15 km západně od Aucklandu. Přístup je snadný, ale celkový dojem kazí městské okolí. Na východním pobřeží Severního ostrova je dobrým místem k odpolední ochutnávce oblast kolem Gisborne. Znalci vína by se rozhodně měli vydat do Hawke's Bay, kde téměř třicet veřejnosti přístupných vinohradů obklopuje města Napier a Hastings. Dále na jih se nachází Martinborough s nejpřístupnějšími vinicemi, z nichž mnohé leží v pěším dosahu. Chladnější klima Jižního ostrova efektivně vymezuje produkci vín do severní části země, i když stále větší počet vinohradů se objevuje v oblasti centrálního Otago poblíž Queenstown a Alexandra. Nejlepšími však přesto zůstávají vinice v Marlborough nedaleko Blenheim, které soutěží s oblastí Hawke's Bay o titul nejlepšího vinařského regionu Nového Zélandu. Dobrým výchozím bodem a zdrojem informací týkajících se novozélandských vín je internetová adresa www.nzwine.com.

Nový Zéland také produkuje ovocné likéry; některé jsou výborné, i když jen málo cizinců přijde na chuť odporně sladké pálence z kiwi nebo fejchoy, které se často objevují v obchodech se suvenýry. Široce k dostání jsou známé zahraniční alkoholické nápoje, jejichž dominanci narušuje snad jen několik míchaných whisky z Jižního ostrova.

Nealkoholické nápoje

Novozélandské chladící boxy jsou plné snad všech známých mezinárodních značek sycených nealko nápojů, ale objevuje se mezi nimi i domácí L&P z citronem - originální název je Lemon and Paeroa podle města ležícího v Hauraki Plains, kde tento nápoj spatřil světlo světa. Oblíbenými hasiči žízně jsou mléčné koktejly, tzv. thickshakes (obvykle s kopečkem zmrzliny), a smoothies obohacené kousky ovoce. V každé lepší kavárně má své nezastupitelné místo spirulina, což je hustá zelená hmota vyráběná ze sušených chaluh a často míchaná s jablečným džusem, avokádem apod. Obhájci tohoto nápoje tvrdí, že pokud ho člověk vypije ráno po těžké pitce, má regenerační účinky.

Čaj a káva

Čaj se obvykle vyskytuje v podobě indické směsi, ale narazíte i na výběr ochucených, navoněných a bylinkových variant. Pití kávy získalo díky speciální terminologii až uměleckou podobu: italské espresso je známé jako short black (někdy se podává se džbánkem horké vody, takže si chuť dotvoříte sami); slabší a co do objemu větší verze se nazývá long black, ze které po přidání mléka vzniká flat white; cappuccino se podává klasické nebo zdobené čokoládou (mochaccino); zatímco mléčné café latte obvykle koupíte ve sklenici, ovšem někdy i v obrovské skleněné míse. Na lepších místech podávají všechny tyto druhy i v podobě bez kofeinu a dokonce i se sójovým mlékem. Občas jsou k dostání ochucené sirupy, nicméně běžně se s nimi nesetkáte.

Život na Novém Zélandu je úzce spjatý s pobytem v přírodě a ani žádná návštěva této země by nebyla bez strávení nějakého času v důvěrném kontaktu s přírodou kompletní.

Novozélanďané už považují za samozřejmost, že během pár minut jízdy autem se dostanou ze svého domova na opuštěnou pláž nebo do buše, kde se mohou volně procházet a relaxovat, k čemuž jim nemalou měrou slouží také úchvatná sbírka národních, lesních a přímořských parků. Všechna tato chráněná území spadají pod správu Ministerstva životního prostředí (Department of Conservation, DOC; www.doc.govt.nz), které usiluje o dodržování rovnováhy mezi zachováním křehkého životního prostředí a požadavky cestovního ruchu. Většinou se jí náročné poslaní daří plnit, zbudovala skvělou síť dobře značených turistických tras lemovaných trampskými boudami; do činnosti uvedla návštěvnická centra nabízející vysoce informativní materiály o místní historii, flóře a fauně; a publikuje skvělé letáky popisující hlavní turistické trasy.

Vznešené vrcholky Jižních Alp jsou jedinečným místem k horolezectví a lyžování, zatímco níže položené svahy poskytují ideální podmínky k několikadenním túrám mezi nízkými horskými sedly a údolími, která jsou porostlá subtropickou vegetací a lesy vlhkého mírného pásu. Pobřeží lemují laguny a klidné zálivy - skvělá místa ke koupání a projížďkám na loďkách -, ale i rozsáhlé písečné pláže omílané vlnami, které mají ty nejlepší dispozice pro parádní surfování.

Ruku v ruce s tímto přírodním bohatstvím jde i pověst země coby středobodu světa pro vyznavače dobrodružné turistiky. Po celém Zélandu najdete dostatek příležitostí vyzkoušet bungee jumping, rafting na divoké vodě nebo v jeskyních, lodě s tryskovým pohonem, tandemové seskoky padákem, horskou cyklistiku, leteckou akrobacii, přístrojové potápění, prostě řekněte druh adrenalinového sportu či aktivity a určitě najdete někoho, kdo se tím zabývá. Novozélandská etika podnikání vládne po celé zemi a někdy se dokonce může zdát, že každý Novozélanďan vlastnící mikrobus nebo mobilní telefon podniká v některém odvětví dobrodružné turistiky. I když tisíce lidí každý den podstupuje tyto aktivity bez nehody, úroveň školených instruktorů rozhodně není stejná. Zdánlivě snad pro všechny místní muže (v drtivé většině se jedná o muže) coby průvodce po řekách, bungee specialisty a tandemové parašutisty je věcí cti vypadat za každou cenu jako ten největší „drsňák" a nahánět co možná největší strach. Takové chvástání byste si však neměli vysvětlovat jako naprostou lhostejnost k bezpečí, i když faktem zůstává, že ve skutečnosti došlo za posledních pár let při podobných činnostech k několika zraněním a úmrtím. Tragická situace se často svádí na nedodržování bezpečnostních předpisů a nedokonalý systém získávání akreditací.

Než se rozhodnete pro nějaké organizované dobrodružství, raději si ještě jednou pozorně pročtěte vaši pojistku.

Trampování

Pěší turistika, trampování, vandrování, treking, putování, plahočení - nazývejte tuto činnost všelijak, ale vždy zůstane tím nejpádnějším důvodem návštěvy Nového Zélandu a pro mnohé dokonce důvodem jediným. I když jste zapřisáhlí povaleči, alespoň jednou zkuste vyrazit na cestu; i zdráhaví tuláci nakonec často propadají vandráckému šílenství.

Vandry (na NZ se používá výrazu „tramps") zpravidla představují vícedenní túry, často o délce tří až pěti dnů, které vedou po známých trasách relativně nedotčenou divočinou některého z národních parků. Po cestě máte možnost spát buďto ve stanu nebo v některé z idylicky situovaných trampských chat. Rovněž počítejte s tím, že v přírodě narazíte na úseky vedoucí skalnatou krajinou, takže byste měli být alespoň trošku fyzicky zdatní. Zní-li to až příliš znepokojivě, využijte nabídky některé z kanceláří zajišťujících turistické průvodce; tyto firmy zajišťují ubytování, poskytují stravu a převážejí většinu vašich zavazadel, za což pochopitelně platíte.

Hlavní trampská sezona probíhá v létě, přesněji od října do května. Některé z nejoblíbenějších trampských oblastí - Milford, Routeburn a Kepler - leží na chladnější jižní polovině Jižního ostrova, kde je sezona o pár týdnů kratší.

Vandry

Vzhledem k členitému terénu a historii plné přepadení dávných cestovatelů a lovců jelenů vede síť novozélandských tras říčními údolími a jednotlivé stezky se kříží až v průsmycích, vysoko nad hranicí buše. Kde to jen bylo možné, uvádíme v průvodci stupeň obtížnosti jednotlivých tras, přičemž naše klasifikace přibližně odpovídá hodnocení DOC: pěšina je rovná, dobře značená a často i přístupná pro vozíčkáře; pěší cesta a trampská trasa (obvykle značené červenobílými nebo oranžovými značkami na stromech) bývají daleko náročnější, vyžadují alespoň nějakou fyzickou zdatnost a řádné turistické vybavení; nakonec se objevuje trasa, která ke zdolání vyžaduje velké zkušenosti a schopnost vyrovnat se se špatným značením i v oblasti nad hranicí buše. Na cestách by vám mohly pomoci doby chůze, které přibližně stanovuje DOC: na pěšinách se vztahují spíše na rodiny s dětmi, takže sami někdy zdoláte stejný úsek za poloviční čas, zatímco na obtížnějších cestách a trasách určených pro zdatné cestovatele budete mít nezřídka co dělat, abyste časy dodrželi. Naše odhady jsou stanovené na středně zdatného turistu, a kde to bylo možné, uvádíme i vzdálenost a počet úseků vyžadujících šplhání.

Neocenitelné informace o směru cest, podrobnosti o přístupu, boudách nebo chatách a adekvátní mapy jsou součástí skvělých trampských letáků vydávaných DOC (obvykle 1 NZD za kus); pokud se budete držet určené trasy, neměli byste potřebovat žádné specializované mapy. Ve všech trampských boudách mají pro všechny případy velkou mapu okolí. Při popisu trampských cest jsme v průvodci používali označení „true directions" v souvislosti s řekami a potoky, kde se označením levý břeh (někdy též „skutečně levý") míní levá strana řeky při pohledu po proudu.

Osm z nejlepších a nejpopulárnějších tras na Novém Zélandu (a jedna říční cesta) označila DOC za tzv. „Great Walks". Informace o nich najdete také v barevné příloze „Adrenalinový ráj". Všechny jsou podrobně popsány v textu. Na Severním ostrově prochází trasa Lake Waikaremoana Circuit (3-4 dny) kolem jednoho z nejkrásnějších jezer; zatímco Tongariro Northern Circuit (3-4 dny) zahrnuje úchvatnou sopečnou a polopouštní scenerii centrální části ostrova. Oblíbený Abel Tasman Coastal Track (2-3 dny) lemuje nedotčené pláže a křišťálově čisté zálivy severní poloviny Jižního ostrova a nevyžaduje tolik přemýšlení jako Heaphy Track (4-5 dní), který vede přes národní park Kahurangi a po celé své délce střídá subalpínské vrcholky s písečnými plážemi. Srdce trampské oblasti se nachází v okolí Queenstown a Fiordlandu, kudy procházejí tři velkolepé vysokohorské trasy označované jako „Great Walks": světově proslulý Milford Track (4 dny) s úchvatnou scenerií ledovců; stejně krásný Routeburn Track (3 dny), který vede z větší části nad hranicí buše; Kepler Track (4 dny), jenž vznikl proto, aby se ulehčilo dvěma výše jmenovaným trasám - za jejich půvaby však rozhodně nezůstává pozadu. A nakonec je tu Rakiura Track (3 dny), příhodně okružní a vedoucí zčásti kolem pobřeží, který najdete na ostrově Stewart Island.

„Great Walks" mají lví podíl ve výdajích DOC určených na udržování turistických tras. Výsledkem jsou poměrně upravené a široké cesty s dřevěnými chodníky přes blátivé úseky a mosty spojujícími břehy snad každého potoka. Krátce řečeno, tyto trasy reprezentují lehce vylepšenou stránku novozélandského trampování a někdy se opovržlivě označují za turistické dálnice. Toto označení je však poněkud nespravedlivé, protože i na těch nejrušnějších cestách můžete strávit celý den a jen zřídkakdy někoho potkáte.

Přístup k trasám nebývá v nejpopulárnějších trampských oblastech větším problémem, ale i přesto vyžaduje trochu plánování. Většina tras končí v určité vzdálenosti od svého začátku, takže doprava vlastním autem nepřipadá v úvahu; navíc auta zaparkovaná u začátku stezky lákají nežádoucí pozornost zlodějů. Na „Great Walks" se vždy dostanete prostředky hromadné dopravy z nejbližšího města, ale existuje i několik stejně úchvatných a jen zřídkakdy využívaných tras, které nebývají tak vzdálené, a dostat se k nim vyžaduje jen více trpělivosti a houževnatosti. Některé z nich popisujeme (nejlepší ze zbývajících) i v rejstříku tohoto průvodce.

Ubytování v divočině: boudy a kempování

Putování buší nepředstavuje příliš velké nepohodlí, protože novozélandský venkov a odlehlá místa jsou protkané sítí bezmála devíti set trampských chat umístěných maximálně den pochodu od sebe a často v krásném prostředí. Všechny tyto boudy se dělí do pěti kategorií vytvořených DOC, které většinu z nich spravuje. Některá zařízení spadající pod obce jsou však poměrně jednoduchá.

Nejskrovnější boudy tvoří kategorii 4 (zdarma), zpravidla se nacházejí mimo hlavní trasy a většinou jich využívají jen lovci. O něco honosnější je kategorie 3 (Standard Hut, 5 NZD za osobu a noc), kam se řadí jednoduché boudy odolné proti dešti a často vybavené jednotlivými pryčnami nebo spacími plochami pro dvanáct lidí, suchým záchodem a zdrojem vody. Jen výjimečně mají tato zařízení topení a v žádných nenajdete vybavení k vaření. Kategorie 2 (Serviced Hut, 10 NZD) představuje prostornější chaty s dvaceti i více pryčnami vybavenými matracemi; voda je přivedena potrubím až do vnitřního dřezu, občas se objeví i splachovací záchod. I v tomto případě však budete potřebovat vlastní vařič a nádobí, ovšem topení už patří k vybavení; pokud jsou kamna na dřevo, měli byste před odchodem všechno spotřebované palivo doplnit. Ještě lepší úroveň mají chaty kategorie 1, kterých je však extrémně málo, jelikož většina byla přestavěna na tzv. „Great Walk Huts" na nejpopulárnějších trasách a podél tras „Great Walks". Tyto boudy mívají oddělené noclehárny, plynové vařiče (ovšem žádné vybavení k vaření), plynové topení, sušárnu a občas i osvětlení na sluneční energii. Většina z nich stojí 14 NZD na noc, ačkoliv na některých trasách zaplatíte daleko více - Kepler (20 NZD), Milford (35 NZD) a Routeburn (35 NZD). V zimě (květen-září) se z těchto zařízení často oddělává topení a vybavení k vaření, čímž se tato zařízení posunují do kategorie 3. Děti školního věku obecně platí polovinu ceny dospělých.

Poplatky za využívání chat se obvykle platí předem v místní kanceláři DOC, návštěvnickém centru nebo na jiném vhodném místě, které se nachází v blízkosti začátku cesty. Na většinu tras si zakoupíte určité množství lístků po 5 NZD (platí 15 měsíců) a správci zařízení vždy dáte jen příslušný počet (jeden lístek pro boudu v kategorii 3, dva lístky za kategorii 2; chaty na „Great Walks" viz níže). Pokud není správce přítomen, vhazují se lístky do schránek umístěných na boudách. Někdy si můžete lístky zakoupit přímo u správce, ale většinou pak zaplatíte o 25 procent vyšší cenu (o 60 procent více na trasách Milford a Routeburn). Jestliže plánujete výlety do kterékoli části systému „Great Walks", musíte si koupit kartu Great Walks Hut Pass, která pokrývá výdaje na ubytování na vašich plánovaných cestách. Je třeba s sebou mít potvrzení o zaplacení, jinak se vystavujete nebezpečí, že budete platit nocleh v každé chatě znovu. Nezapomeňte, že nejoblíbenější trasy jako Milford, Routeburn, Lake Waikaremoana a Abel Tasman vyžadují kromě průkazky také rezervaci v co možná největším předstihu. (V ostatních případech na Great Walks se lůžko dopředu rezervovat nedá, hlavně proto, že se nepředpokládá, že by bylo v chatách obsazeno). Nejlepším způsobem, jak vše pojistit ještě před odjezdem na Nový Zéland, je kontaktování některé z kanceláří DOC (vše potřebné najdete na příslušných místech tohoto průvodce), kde uvedete předpokládaná místa noclehu na každý den, nebo daleko jednodušeji online na adrese www.doc.govt.nz. Další informace o Great Walks a jiných novozélandských trasách získáte také na adrese www.tramper.co.nz. V zimě (květen-září) jsou často chaty na Great Walks bez topení a kuchyňského vybavení, můžete použít Annual Hut Pass, ale vlastnictví lístků ani karty vám nezaručí volné místo na boudě: pryčny totiž fungují na principu „kdo dřív přijde, ten dřív mele", takže za rušnějších období si budete muset pospíšit, abyste měli kde složit hlavu. Na všech ostatních trasách vám vlastnictví karty Annual Huts Pass (90 NZD) umožňuje použít chaty druhé a třetí kategorie.

Kempování je povolené na všech trasách s výjimkou milfordské. Pravidla se různí, ale ve většině případů byste měli z důvodů možného neblahého dopadu na přírodní prostředí stanovat v blízkosti chat, jejichž zařízení můžete klidně využívat (záchody, vodu a případné vařiče, ale pochopitelně žádné pryčny).

Vybavení

Trampování na Novém Zélandu se může stát deprimující zkušeností, pokud se řádně nevybavíte jak na horké a slunečné letní dny, tak na deštivé, chladné a větrné zimní období. Nejlepší trasy vedou jedněmi z nejvlhčích oblastí na světě, přičemž na některých úsecích milfordské trasy spadne až přes 6000 mm dešťových srážek ročně. Pečlivě volte vhodné oblečení a vždy s sebou mějte kvalitní nepromokavé věci, nejlépe z prodyšného materiálu a s kapucí. Udržet se od pasu dolů v suchu už není tak důležité a většina Novozélanďanů dokonce chodí jen v šortkách. Pokud se na cestu vydáte brzy po ránu, budete se prodírat vysokou trávou nasáklou vodou, takže vhod přijdou i kamaše. Nutností na cestách jsou dobré kotníkové boty; vhodné jsou těžké kožené nebo lehčí turistické boty a na konec dne něco pohodlnějšího. Potřebovat budete také teplou bundu nebo svetr, nepromokavý plášť a kvalitní spacák; i vytápěné boudy bývají za nocí chladné. Vše, včetně lehčího oblečení do slunečných dnů, je třeba sbalit do robustního batohu, který by měl být nejlépe vybavený silnou nepromokavou vrstvou nebo přehozený pytlem, které se prodávají v kancelářích DOC.

Jakmile se jednou ocitnete na trase, musíte být zcela soběstační. Na trasách „Great Walks" budete potřebovat k vaření dvoudílný ešus, misku nebo talíř, hrnek a příbor; na ostatních trasách budete navíc potřebovat vařič a zásobní palivo (obojí se dá sehnat na Novém Zélandu). Jídlo zřejmě bude vaší největší zátěží; zmražené potraviny (k dostání v obchodech s turistickými potřebami) jsou lehké a poměrně chutné, ale přijdou draho. Proto mnoho cestovatelů přežívá na spoustě těstovin nebo rýže, sušených polévkách, troše čerstvé zeleniny, müsli (granola), sušeném mléku, chlebu a sucharech. Nezapomeňte ani na sušenky, cestovní směs (na Novém Zélandu se prodává pod názvem „scroggin"), čaj, kávu, práškové nealko nápoje (dobrá je značka Raro, Tang...), džem, burákové máslo a Vegemite. Ve všech boudách teče pitná voda; budete-li chtít ochutnat vodu z jezer nebo řek, raději ji podle rady DOC alespoň převařte, neboť hrozí nebezpečí od parazitického bičíkovce rodu giardia.

Ve vaší výbavě by nemělo chybět ani základní zdravotní vybavení: lékárnička s první pomocí, moleskin k prevenci před puchýři, krém na opalování, odpuzovač hmyzu; baterka s náhradní baterií a žárovkou, svíčky, zápalky nebo zapalovač; a kompas (na dobře značených trasách ho však spousta lidí považuje za zbytečnost). Nezapomeňte fotoaparát, a pokud se zajímáte o novozélandské rostliny a zvířata, pořiďte si také příslušného průvodce (některé doporučené tituly najdete v kapitole „Souvislosti").

V nejpopulárnějších trampských oblastech se dá výstroj pronajmout (vařiče, pánve, spacáky a nepromokavé oblečení). Nejdůležitější ze všeho je uvědomit si, že vše, co si sbalíte, budete mít na zádech několik hodin denně. Hotely a ubytovny v blízkých městech vám obvykle umožní uschovat si u nich všechny přebytečnosti. Tato služba je buďto zdarma nebo za symbolický poplatek (kolem 1 NZD na den).

Bezpečnost

Mnoho lidí tráví dny nebo týdny putováním po přírodě Nového Zélandu bez horších potíží. Většinou je netrápí nic než bolavé nohy a pár otravných muchniček, to ale v žádném případě nijak nezlehčuje význam bezpečnosti. Každým rokem se totiž objeví několik případů lidí, kteří se z trampu už nikdy nevrátí. Na vině je obvykle vrtkavé novozélandské počasí. Kdo podobnou situaci ještě nezažil, zřejmě jen těžko pochopí a uvěří, že parný bezmračný den (dokonce i uprostřed léta) se dokáže během jediné hodiny změnit, prudce se ochladí a přijdou silné větry divoce ženoucí dešťové mraky. Základní obranou je všímat si předpovědi počasí (bývá vyvěšená v kancelářích DOC), ale nic vám nenahradí teplé a nepromokavé oblečení, které je zároveň odolné vůči větru.

Nejběžnějšími příčinami potíží na trampu jsou podceněné říční brody. Jestliže narazíte na přechod, jenž vypadá příliš nebezpečně, potom tomu tak nepochybně je a vy byste měli počkat, než hladina vody opadne (většinou stejně rychle, jako se zvedla), nebo se vrátit stejnou cestou zpět. Dojde-li k nejhoršímu a při brodění vás strhne říční proud, nesnažte se v rychlé vodě postavit na nohy; mohli byste nohou uvíznout mezi kameny a utopit se. Namísto toho se otočte na záda, nohama napřed směrem po proudu, a počkejte si na úsek, kde se dá doplavat ke břehu.

Jestliže se ztratíte nebo zraníte, jsou šance na vaše nalezení větší, pokud jste před cestou zanechali zprávu o svých plánech ať už u přítele nebo v nejbližší kanceláři DOC, kde vyplníte dotazník s udáním předpokládané trasy a odhadované doby dojití do cíle, který kancelář uschovává pro případ pátrání. Na trase se nezapomínejte zapisovat do návštěvních deníků na boudách, aby se dal váš pohyb vystopovat. Po návratu z výpravy o tom uvědomte příslušné zasvěcené nebo DOC.

Zvířata Nového Zélandu nejsou skoro nijak nebezpečná. Novozélanďané vás budou neustále ubezpečovat, že v jejich zemi nejsou žádní hadi a jen dva jedovatí pavouci, které se podaří spatřit jen vzácně. Na cestách sice můžete klopýtnout o divoké prase v ne zcela přátelské náladě, ovšem naprosto největší potíže budete mít s nestory kea, divokými papoušky zelené barvy, kteří s oblibou číhají na střechách chat, až objeví cokoli zajímavého. Poté následuje prudký výpad a papoušek si uloupenou věc odnáší v zobáku, aby ji vzápětí roztrhal na kusy. Rozhodně si proto nenechávejte boty venku, když jsou keové poblíž.

Koupání, surfing a windsurfing

Život obyvatel Nového Zélandu je nerozlučně spjatý s pláží a v době od Vánoc do konce března (v teplejších oblastech severu země i déle) není žádný víkend kompletní bez vykoupání v moři nebo bez opékání někde u vody. Neměli byste však nikdy podceňovat sílu jižního slunce. Jedny z nejlepších pláží jsou omílané mocnými vlnami Tasmanova moře nebo Tichého oceánu. Koupání v těchto vodách může být velice zrádné, takže tak raději čiňte jen na plážích hlídaných pobřežními hlídkami a nikdy neplavte mimo vlajkami vytyčené úseky. Nad nejnavštěvovanějšími plážemi létají hlídková letadla, která upozorňují na případné žraloky: spatříte-li někoho, jak se snaží co nejrychleji dostat z moře do bezpečí pláže, následujte jeho příkladu.

Bouřlivé novozélandské pobřeží nabízí téměř dokonalé podmínky k surfingu a windsurfingu. V hlavních plážových střediscích často najdete stánek nebo prodejnu pronajímající malé čluny, katamarány, kánoe a windsurfy; v oblastech, kde jsou příhodné vlny k surfingu, se zpravidla dají vypůjčit surfařská prkna. Přímořské ubytovny navíc nabízejí svým hostům tutéž službu zdarma. Pokud máte v úmyslu si surfování na Novém Zélandu užít dosyta a stát se součástí surfařské novozélandské komunity nebo prostě jen využít jejich zkušeností a výhod, navštivte stránky s adresami www.surf.co.nz a www.surf2surf.co.nz.

Plachtění

Množství novozélandských přístavů posetých malými ostrovy a lemovaných opuštěnými zálivy a zátokami je skutečným rájem pro všechny vyznavače plachtění (viz barevnou přílohu „Adrenalinový ráj"). Lidé zde brázdí vody po celý rok, ale nejrušnější bývá letní období od prosince do března. Ještě než začnou jezdit na kole, jsou místní děti často schopné ovládat malé čluny třídy „P" a mnoho z nich poté v dospělosti vlastní nějakou jachtu, jichž je v malých přístavech po celý rok plno. Jestliže se vám nepodaří spřátelit se s některým z těchto šťastnějších lidí, budete pravděpodobně odkázáni na komerčně pronajímané jachty (drahé a obvykle s kapitánem) nebo cenově výhodnější a často skvělé jednodenní lodní výlety, popřípadě si můžete pronajmout malý katamarán a podniknout plavbu kolem pobřeží zálivu. Většina podobných nabídek se týká severní poloviny Severního ostrova, přičemž aucklandský Hauraki Gulf a Bay of Islands jsou hlavními centry.

Přístrojové potápění a šnorchlování

Vody kolem pobřeží Nového Zélandu představují jedinečné podmínky k přístrojovému potápění a šnorchlování. Sice poněkud ztrácejí co do tropické teploty a úžasné barevnosti ryb, ale vše zase vynahrazují pestrostí podmořské krajiny. Snad všude podél krytějšího východního břehu obou ostrovů najdete nějaké místo vhodné k nezapomenutelnému šnorchlování, ovšem tím nejlepším a nejlépe přístupným stále zůstává přímořská rezervace Goat Island (oblast Northland), kde je úžasně rozmanité prostředí nacházející se v blízkosti pobřeží. Northland je po celém světě známý také díky prvotřídní potápěčské oblasti v přímořské rezervaci Poor Knights Islands, kam se dostanete lodí z Tutukaky; z Matauri Bay jezdí milovníci vrakového potápění k pozůstatkům lodě Rainbow Warrior; dobré lokality se rovněž nacházejí nedaleko Aucklandu v přímořském parku Hauraki Gulf a poblíž ostrova Great Barrier Island. Na Jižním ostrově je vyhlášenou křišťálově čistá oblast Pupu Springs, zatímco překrásné kolonie černých a červených korálů můžete relativně kousek pod hladinou obdivovat v jihozápadních fjordech u Milfordu.

Pro nezkušené je nejsnadnější cestou k poznání podmořského světa využití nabídky potápění s instruktorem. Toužíte-li se potápět zcela samostatně, budete potřebovat kvalifikaci PADI, což vyžaduje teoretickou přípravu a několik ponorů během minimálně jednoho týdne. Více informací zjistíte v bezplatné, podrobné a jednou za dva měsíce vydávané brožuře Dive New Zealand, kterou obdržíte v prodejnách s potápěčskými potřebami a ve větších návštěvnických centrech, popřípadě navštivte internetovou stránku www.divenewzealand.com.

Rafting

Rafting na divoké vodě patří bezpochyby k jednomu z nejvíce vzrušujících dobrodružství na Novém Zélandu, i když představuje zdolávání náročných proudů a peřejí (viz jejich odstupňování) uprostřed překrásné přírody. Počet zájemců a počasí omezují hlavní raftařskou sezonu na období od října do května. Většina specializovaných firem navíc vyžaduje nejnižší věk svých klientů alespoň dvanáct až třináct let. Obecně vzato, za své peníze dostanete pádlo a veškeré potřebné vybavení s výjimkou plavek a obnošených tenisek. Po krátkém školení o bezpečnosti vás posadí do osmimístného raftu s průvodcem (ten se obvykle usadí na zádi) a pustíte se úzkým říčním korytem plným kamenů do dobrodružství trvajícího i několik hodin. Pokud vše dobře dopadne, zaveze vás firma zpět a poskytne lehké občerstvení.

Rafting je nejenom velice vzrušující, ale i nejnebezpečnější adrenalinovou záležitostí, která si za posledních několik let vyžádala již několik obětí. Pořádající firmy se snaží vyvarovat těchto neštěstí tak, že přijímají jakási pravidla, na která musí klienti přistoupit a která musí dodržovat. I přes všechna opatření se však na obou stranách vždy najdou lehkomyslní dobrodruzi. Nejvíce tragédií na raftu vzniká v okamžiku, kdy někdo vypadne do vody: dbejte proto instrukcí průvodce, který vám vysvětlí, jak se na lodi udržet a co dělat, když se ocitnete ve vodě. Další informace o nejpříhodnějších místech vhodných pro rafting vám nabídne barevná příloha „Adrenalinový ráj".

Oba hlavní ostrovy mají své významné centrum raftingu - Rotorua na Severním ostrově a Queenstown na Jižním -, každé se záviděníhodným úsekem říčních peřejí od lehce děsivých až po místa vyvolávající skoro zástavu srdce. Mezi méně navštěvované, ale stejně dobrodružné raftařské oblasti, patří i Turangi na Severním ostrově stejně jako centrální Canterbury a West Coast na ostrově Jižním.

V odlehlejších oblastech je daleko běžnější tzv. helirafting, kdy se při dopravě raftů a zákazníků na jinak nepřístupná místa využívá vrtulníků. Takovýto výlet je pochopitelně velice nákladný a plný čekání, takže byste už předem měli vědět, do čeho se vlastně pouštíte, a slepě nedůvěřovat všem přehnaným prohlášením - podmínky nemusejí být vůbec lepší než na daleko přístupnějších (a levnějších) řekách. Krátce řečeno, pokud hledáte dobrodružství v divočině, měli byste navštívit místa jako Hokitika, Greymouth nebo Karamea na Západním pobřeží.

V případě, kdy rafty nahradí duše, začíná jeskynní dobrodružství zvané cave tubing, které představuje obvykle poklidnou plavbu v podzemním systému řek. Důraz se v tomto případě klade na pozorování světlušek.

Kánoe a kajaky

Nový Zéland je rájem kajakářů a snad všude v blízkosti vody najdete místo pronajímající jak kajaky, tak i kánoe. Někdy se sice jedná jen o vlastní svezení se v plavidle, ale daleko častěji tyto společnosti nabízejí nějaký druh kurzu či výletu s průvodcem, kdy kladou důraz na výuku nových dovedností a krásu okolní přírody.

Jakousi hranicí možností většiny nováčků jsou řeky druhého stupně obtížnosti, mezi nimiž svojí malebností vyniká především řeka Whanganui. Navzdory všem říčním krásám však trasa Whanganui Journey (3-5 dní) patří mezi „Great Walks" a speciální opatření se týkají hlavně přístupu a ubytování; veškeré potřebné vybavení pak pronajímá několik společností, které do celkové ceny často zahrnují i karty platné na boudách DOC. Daleko kratší výlety po proudu podobných řek se pořádají na řece Matukituki nedaleko Wanaka a rovněž na řece Dart poblíž Glenorchy.

Příležitostní kajakáři dávají často přednost plavení se na moři v téměř vnitrozemských zálivech Northland nebo v zálivech a zátokách podél přímořské trasy Abela Tasmana; skvělý způsob poznávání překrásného pobřeží Nového Zélandu a příležitost spatřit delfíny či lachtany. Další informace najdete také v barevné příloze průvodce „Adrenalinový ráj".

Kajak nebo kánoe

Na Novém Zélandu se jako kánoe označuje snad každá malá loď, ať už je vybavená malou uzavřenou kabinkou - v jiných zemích se v takovém případě jedná o kajak - nebo jde o otevřený druh plavidla ovládaného jednolistovým pádlem, kterému se někdy také říká kanadská kánoe.

Aby bylo vše ještě zmatenější, provozují některé raftařské firmy malé nafukovací lodě podobné mini raftům a poháněné dvoulistovým pádlem. Ty se však zpravidla označují jako kajaky.

Tryskové čluny - jetboating

Mělké řeky náhorní oblasti Canterbury, vyhlášené chovem ovcí, představovaly pro Billa Hamiltona potíže především z hlediska dostupnosti. Bill tyto problémy vyřešil naprosto svérázně, když počátkem 60. let minulého století sestrojil tzv. Hamilton Jetboat (tj. Hamiltonův tryskový člun). Jeho stroj dokázal projet i místa hluboká pouhých 100 mm, a to v ohromné rychlosti (až 80 km/h), peřeje přestaly být závažnou překážkou a člun se dokázal otočit takřka „na pětníku".

Hamiltonův tryskový vynález svezl první zákazníky na hlubokém úseky řeky Shotover, který dodnes využívá průkopnický Shotover Jet. V současné době provozuje podobné plavby v okolí Queenstown více jak šest společností, zatímco u nedalekého Glenorchy se pořádají báječné výlety divočinou na mělké a klikaté řece Dart. Mezi další klíčová místa patří i řeka Wilkin u Makarory a řeka Waikato pod tauposkými vodopády Huka Falls.

Tryskové jízdy trvají kolem třiceti minut, tedy dostatek času pro přesně tolik obrátek o 360 stupňů, aby žaludek zůstal plný. Výpravy do divočiny mohou trvat dvě hodiny i déle.

Bungee jumping a bridge swinging

Maximální adrenalin, minimální riziko a největší výdaje, to vše spojuje bungee jumping. Nový Zéland je nejenom rodištěm komerčního skákání na gumě, ale i místem s nejlepšími lokalitami na světě - mosty přes hluboké kaňony a rampy zbudované vysoko nad řekami. Ve skutečnosti se jedná o pouhou hru nervů; není se čeho obávat, ale skočit dolů není jen tak. Odměnou je deset sekund, kdy vám sviští vítr kolem uší, a několik dní, kdy se hladina adrenalinu vrací na normální stav. Viz také barevnou přílohu „Adrenalinový ráj".

Celé šílenství odstartoval Novozélanďan A. J. Hackett, který po svém velkolepém a značně propagovaném skoku z Eiffelovy věže roku 1986 založil první komerční společnost právě poblíž Queenstown, která působí na visutém mostě Kawerau (43 m). Její poloha vedle silnice mezi Queenstownem a Cromwellem a možnost smočit se v řece činí z této lokality jednu z nejpopulárnějších, i když dnes se v okolí skáče na několika dalších místech a pár středisek najdete po celé zemi.

Kdekoliv se však ke skoku odhodláte, tam bude hlasitě vyhrávat velký přenosný magnetofon a do zvuků hitu vám budou vázat lano kolem nohou. Vyslechnete si „veselé" příhody o přetrženém laně (ve skutečnosti se to ještě nestalo) nebo o špatně přivázaných klientech, poté vás přinutí vyloudit úsměv do fotoaparátu a nakonec už přijde odpočítávání ke skoku. Tradičně prvním skokem bývá tzv. vlaštovka (tj. skok střemhlav), ale při druhém a dalším pokusu (pokud proběhnou stejný den, bývají daleko levnější) můžete vyzkoušet i „Elevator" (skok popředu nebo pozadu), popřípadě jakýkoliv jiný druh. Celkový požitek ještě zvyšuje škádlení před skokem a „poskoková" analýza - děje se tak zejména na místech, jako je Skipper Canyon a Nevis -, což je dostatečnou náhražkou za podniknutou cestu a vynaložené peníze. Abyste mohli dokázat svoji odvahu, je vše zachycené na videu; můžete si též koupit suvenýr v podobě části „vašeho" lana a tričko (někdy jsou tyto věci součástí celkové ceny skoku). V minulosti sice došlo k několika zraněním, ale v konečném součtu je bungee jumping jednou z nejbezpečnějších aktivit. Lana se vyrábějí z latexové gumy (jestliže vyhovuje požadavkům na kvalitu kondomů...) a používají se jen 600krát, což je čtvrtina jejich předpokládané životnosti. Někteří lidé provedli už více než 1500 skoků bez nepříznivých následků, ačkoliv někdy jsou obvyklým výsledkem oči podlité krví a objevily se i zprávy o poškozených sítnicích a poraněních zad.

Svým zaměřením se bungee jumpingu podobá nedávná novinka zvaná bridge swinging. Dnes se s tímto sportem setkáte už na více místech; představuje žaludek svírající pád a superrychlé zhoupnutí se na laně nad propastí.

Canyoning a horolezectví

Nejsnadnějším způsobem, jak si osahat novozélandské skály, je canyoning, který zahrnuje sestup strmou říční roklinou nebo přímo říčním korytem, několikahodinové sjíždění peřejí a seskakování vodopádů, popřípadě i slaňování obtížnějších úseků. Tuto činnost je v současné době možné provozovat jen v rámci nabídek specializovaných firem, které se nacházejí na několika málo místech - Auckland, Turangi, Queenstown a Wanaka.

Nový Zéland je daleko příhodnější k horolezectví než ke skalnímu lezení, ačkoliv aktuální nabídky jsou svým zaměřením z větší části určené spíše zkušeným a dobře vybaveným skupinám sportovců. Pro většinu lidí je jedinou možností, jak se dostat nad hranici sněhu, zdolat snadno dosažitelný vrchol Mount Ruapehu, nejvyšší bod Severního ostrova. Také si lze zaplatit průvodce, který vás dovede na některý z klasických vrcholků Nového Zélandu. Mezi přední kandidáty na zápis do vrcholové knížky patří Mount Cook (3754 m), přístupný z horolezecké základny Mount Cook Village, a nejkrásnější osamocený vrchol Nového Zélandu, pyramidální Mount Aspiring (3030 m), na který se dostanete z Wanaka. V obou těchto oblastech existuje dobrý systém horolezeckých chat využívaných jako základen k většinou dvacetihodinovým výstupům.

Lyžování a snowboard

Lyžařská sezona (přibližně červen až listopad) začíná na Novém Zélandu v době, kdy na severní polokouli mizí poslední zbytky sněhu. Tento fakt, ve spojení s 3000 metrů vysokými vrcholky Jižního ostrova a stejně vysokými sopkami na ostrově Severním, činí z Nového Zélandu stále populárnější mezinárodní cíl lyžařů. Většina vhodných oblastí je však zaměřena spíše na domácí sjezdaře, přičemž východní svahy Jižních Alp jsou poseté klubovými středisky vybavenými několika lyžařskými vleky, jednoduchými šlepry a nesourodou směsicí privátních ubytovacích zařízení. Ta jsou sice otevřena všem zájemcům, ale do některých se dostanete jen s autem s pohonem všech kol, do jiných budete muset kus pěšky a o lyžařských školách si můžete nechat zdát. Pozitivní je, že permanentky na vleky jsou relativně cenově dostupné, řady jsou malé a obvykle je někde poblíž půjčovna lyžařského vybavení. Po celé zemi však existuje několik výjimek: jedná se o komerční střediska s vysokorychlostními sedačkami pro čtyři osoby, lyžařskými školami, půjčovnami lyží a širokými upravovanými sjezdovkami. Nenajdete zde ale rozlehlá vysokohorská střediska evropského typu; lyžaři musejí ke sjezdovkám každý den i z nejbližších ubytovacích zařízení dojíždět. Pronájem vybavení, ať už v nejbližším městě nebo přímo u sjezdovky, se cenově pohybuje od 30 NZD na den za plnou výstroj střední třídy až po 40-50 NZD za špičkové lyže nebo snowboard.

Nejlepším zdrojem aktuálních lyžařských informací je každoročně vydávaný průvodce Ski & Snowboard Guide, který vydává nakladatelství Brown Bear Publications, P. O. Box 31207, 39 Carlisle St, Sydenham, Christchurch (tel.: 03/358 0935, www.brownbear.co.nz). Vše si můžete zdarma a v pohodlí stáhnout z jejich internetové stránky; za tištěnou verzi dáte v návštěvnickém centru nebo ve střediskovém hotelu pár dolarů. Průvodce obsahuje podrobné informace o sjezdovkách všech oblastí, ceny permanentek a v neposlední řadě i hodnocení sjezdových tratí podle obtížnosti. Oblibu postupně získává také heliskiing (lyžování na nepřístupných místech s dopravou vrtulníkem), o němž se více dozvíte v hlavních lyžařských střediscích. Z dalších internetových stránek pojednávajících o všem, co se týká lyžování na Novém Zélandu, stojí za pozornost www.snow.co.nz. Informace o vhodných lyžařských lokalitách vám nabídne také barevná příloha „Adrenalinový ráj".

Hlavní střediska Severního ostrova zahrnují dvě vůbec největší a nejoblíbenější destinace v zemi - Turoa a Whakapapa -, obě na sopce Mount Ruapehu, která o sobě dala naposledy vědět v letech 1995 a 1996. Jižní Alpy dávají Jižnímu ostrovu daleko větší možnosti výběru. Největší koncentrace komerčních středisek se nachází v oblasti kolem Queenstown (Coronet Peak a The Remarkables) a Wanaka (Treble Cone, Cardrona a Waiorau Nordic Ski Area, což je jediné oficiální středisko běžeckého lyžování na Novém Zélandu). Dále na sever narazíte na střediska Porter Heights a Mount Hutt, jež leží přibližně dvě hodiny autem od města Christchurch. Kraj kolem Nelson je zase domovem nejnovějšího novozélandského střediska Mount Lyford. Všechny zmiňované lyžařské oblasti jsou popsané v příslušných kapitolách tohoto průvodce.

O víkendech a školních prázdninách bývají řady u vleků hlavních lyžařských středisek neskutečně dlouhé a jediným řešením tak zůstává heliskiing. Zkušení průvodci, dobře obeznámení s trasami a znalí lavinového nebezpečí, se postaví do čela malé skupinky zájemců a provedou je po svazích s neporušeným sněhem Jižních Alp. Za předpokladu, že patříte mezi středně zdatné lyžaře a umíte si poradit s čerstvým sněhem, byste měli vstupním pohovorem projít. Cena 650-900 NZD na den však určitě není pro všechny. Jestliže přece jen neodoláte, vydejte se nejlépe do oblastí jako Fox Glacier, Wanaka a Queenstown; v Canterbury se můžete ze střediska Mount Cook Village vydat ke zdolání úchvatného Tasmanova ledovce (Tasman Glacier) nebo si zadovádět u střediskového parkoviště na vrcholu Mount Hutt.

Rybaření

Novozélanďané vyrůstají s udicí v ruce: snad každý má nějakou zkušenost s dlouhými dny strávenými na malé loďce, kdy měl políčeno na chňapala, aby si ho poté na pláži opekl. Všude kolem novozélandského pobřeží, ale zejména na severu Severního ostrova, se tiše prohánějí kánoe, jachty a setkáte se s nabídkami výletů spojených s příležitostným rybolovem. Existují však i akce určené pro oddané rybáře. Většina rybářských výprav na moře končí středně velkým úlovkem, jaký představuje třeba chňapal nebo platýs. Na větších lodích už se dá chytit opravdu výstavní kus, ale vůbec největší úlovky zajišťují specializovaná plavidla. Od prosince do května brázdí tyto lodě vody u pobřeží severní poloviny Severního ostrova, kde se dá chytit žralok nebo tuňák. To už ale vyžaduje určitou zkušenost a výbavu. Předpisy a množství povoleného úlovku zjistíte na internetové stránce ministerstva rybolovu, www.fish.govt.nz.

Ve vnitrozemí rybáři okupují břehy řek a jezer, kde líčí na pstruhy a lososy, tj. ryby, které sem byly ze sportovních důvodů vysazeny na konci devatenáctého století. Některé oblasti od té doby dokonce získaly záviděníhodnou pověst: povodí jezera Taupo je po celém světě vyhlášené kvalitou pstruha duhového; řeky Jižního ostrova, zejména kolem Gore, oplývají nejlepšími hnědými pstruhy na celém Novém Zélandu; a řeky odvodňující východní svahy Jižních Alp jsou v oblasti Canterburské roviny plné skvělých lososů. Zastaralé zákony však zakazují prodej pstruhů, takže pokud chcete tuto rybu ochutnat, musíte si ji sami chytit.

Celonárodní rybářské povolení (96 NZD za rok od 1. října do 30. září; 19 NZD na 24 hodin) zahrnuje všechna novozélandská jezera a řeky s výjimkou oblasti povodí jezera Taupo, kde je nezbytné vlastnit místní povolenku. Lístky se dají sehnat ve všech místních prodejnách se sportovním vybavením anebo přímo u vládní organizace Fish and Game NZ (www.fishandgame.org.nz), která jen dohlíží nad sladkovodními rybářskými revíry. Internetová stránka rovněž obsahuje limity úlovku a místní omezení.

Ať už budete chytat kdekoliv, všude je nezbytné řídit se přísnými, hlídanými pravidly. Pokud u vás hlídka objeví podměrečný úlovek nebo příliš mnoho ryb, můžete dostat vysokou pokutu a přijdete o vybavení. Rozhodně si proto ještě před prvním nahozením pročtěte místní regulace.

Mezi další rybářské internetové stránky patří newzealandfishing.com a www.fishing.net.nz.

Horská cyklistika

Dáváte-li přednost menšímu sedlu, navštivte firmy pronajímající horská kola, kterých je na Novém Zélandu dostatek. Na nejvýznamnějších cyklistických stezkách v okolí míst, jako jsou Rotorua, Queenstown, Mount Cook a Hanmer Springs, vždy najdete pár firem nabízejících výlety s průvodcem. Obvykle vás vysadí na vrcholu kopce a při jeho úpatí na vás počkají. Všeobecné informace o terénní cyklistice na Novém Zélandu najdete na internetové stránce www.mountainbike.co.nz.

Mimo vyznačené trasy se na horských kolech nesmí jezdit zejména v národních parcích a rezervacích; všude navíc musíte respektovat přítomnost ostatních, takže případným chodcům dávejte včas vědět o své přítomnosti, nepoškozujte trať smykováním a nepřehánějte svoji rychlost. Více informací je obsaženo v specifických cyklistických průvodcích, jež jsou k dostání na Novém Zélandu.